Arménský hudební svátek v Praze i Brně
Arménským původem se chlubí řada umělců světové pověsti, například francouzský šansoniér Charles Aznavour, na arménské kořeny byl hrdý i americký spisovatel William Saroyan.
Posledním objevem v této řadě je šestadvacetiletý jazzový pianista Tigran Hamasyan. Narodil se v Arménii, žije v USA, v pondělí 24. února vystoupí v pražském Jazz Docku a o den později v Besedním domě v Brně.
Poslouchejte Čajovnu v pondělí 24. února, v níž vedle nahrávek Tigrana Hamasyana uslyšíte i další osobnosti arménské hudby, včetně veteránského hráče na píšťalu duduk, Djivana Gasparyana. Tigran Hamasyan se narodil ve městě Gyumri na západě Arménie, vyrůstal s hudbou Led Zeppelin, Deep Purple a Queen, a když se s rodiči přestěhoval do Jerevanu, objevil jazz a začal studovat vážnou hudbu. Už v útlém věku vítězil v mezinárodních jazzových soutěžích a v 11 letech vystoupil na prvním ročníku jerevanského Mezinárodního jazzového festivalu. V 16 letech s rodiči odešel do Los Angeles, svá alba natáčí ve Francii. Hamasyan spojuje jazz s arménskými lidovými melodiemi.
Arménie je země malá rozlohou, ale štědrá hudební nabídkou. Po staletí byla křižovatkou kultur, ve starověku sahalo její území od Kavkazu a Kaspického moře až ke středomořskému pobřeží. Dnes je to země mnohonásobně menší - má jen něco přes 3 miliony obyvatel, ale více než dvakrát větší množství Arménů žije v exilu - například ve Francii. Zasvěcenou zprávu o arménské hudbě podává v následujícím rozhovoru (původně otištěném v časopise Rock & Pop) v Londýně žijící Arménka Hasmik Movsisian, zakladatelka portálu Musicofarmenia.com.
Impozantní postavou arménské hudby byl skladatel Komitas, který na přelomu 19. a 20. století cestoval po arménských vesnicích a zapsal stovky melodií. Byl tedy jen rutinním sběratelem-folkloristou?
Když tu hudbu zapisoval, dokázal vystihnout její podstatu. Komitas navíc zachytil písně z oblastí, kde byli Arméni později vyvražděni či odkud byli vyhnáni.
Zřejmě mluvíte o arménské genocidě roku 1915?
Turci tehdy vyvraždili jeden a půl milionu našich lidí, dodnes je to velmi kontroverzní téma, genocidu odsoudil i Winston Churchill. A zatímco Němci se s holocaustem dokázali vyrovnat, v Turecku se slovo genocida v souvislosti s Armény nesmí používat.
Jaký důvod k tomu Turky vedl?
Arméni představovali vzdělanější a tedy i vlivnou vrstvu, bylo mezi nimi hodně intelektuálů a obchodníků, Turci se tím v době první světové války cítili ohroženi, a protože tehdy umírali lidé v celé Evropě, předpokládali že jim to projde. Teď spousta Turků a třeba i Kurdů zjišťuje, že jsou vlastně Arméni či potomci arménských matek, které byly v době genocidy někam zavlečeny nebo znásilněny.
Komitas ale ty hrůzy přežil, jak se mu to podařilo?
On byl deportován s celou arménskou intelektuální komunitou z Istanbulu na východ, ale protože byl v mezinárodním hudebním společenství člověkem natolik známým, díky tlaku svých zahraničních kolegů ho nakonec pustili. Unikl smrti, ale všechno viděl a zešílel z toho. Odjel do Paříže, Francie se arménských uprchlíků zastávala, a o dvacet let později tam zemřel v blázinci.
Kdy jste se rozhodla spojit svůj život s arménskou hudbou?
Já nejdřív chtěla být gymnastkou, ale po deseti letech cvičení jsem utrpěla sportovní úraz. Pak jsem si zamilovala Londýn, od své maturity jsem tam vyjížděla, naučila jsem se anglicky a jako překladatelka z češtiny do angličtiny jsem pracovala pro britskou vládu. Po čase jsem ale zjistila že mi chybí umělecký život, který je v gymnastice přítomen díky hudbě, na kterou cvičíte. Díky své překladatelské praxi jsem leccos věděla o obchodu, a tak jsem začala pracovat v marketingu a PR v hudební sféře, to byla nejdůležitější volba mého života.
Ale Londýn je známý tím, jak silná konkurence tam v hudebním podnikání vládne. Jak se vám podařilo se prosadit?
Recept je stejný jako na všechno v životě. Pokud tu práci milujete a dělal byste ji, i kdyby vám za to neplatili, nikdo tu vaši hudbu neposlouchal, nikdo o ní nepsal, tak nakonec prorazíte, když vydržíte. Pokud tuhle schopnost nemáte, tak do toho nejděte.
Účty za vás ale nikdo nezaplatí.
Vždy najdete cestu. Když jsem se pustila do hudby, pořád jsem ještě pracovala jako překladatelka, měla jsem tedy stálý příjem. První krok je hledat kontakty, vytvořit si portfolio. Jako když začíná fotograf, taky musí nadělat hodně fotek, aby svůj talent prokázal. Ví, že za ty fotky mu ještě nikdo nezaplatí - ale do budoucna mu přinesou práci. Nejdůležitější je tedy vytrvalost a láska k tomu co děláte. Není to lehká práce, musíte se potýkat s egem hudebníků, s kontrakty, hudebními sály, to je 90% vaší zátěže, a jen těch posledních 10 % je koncert, který všichni vidí.
Vzpomínáte si na průlomový okamžik, kdy jste věděla že jste se chytla?
Když mě lidé z hudebního světa začali sami kontaktovat, jestli bych pro ně dělala marketing. To byla první fáze. Music of Armenia jsem založila později, když jsem chtěla využít získané kontakty ve prospěch hudby z mé země. Zajímavé je, jak se ten projekt rychle chytil, dnes mě zná víc lidí kvůli Music of Armenia než kvůli tomu, co jsem dělala na začátku.
Dá se určit, jakou část pracovního dne vám průměrně zabere Music of Armenia?
Asi 30%, ten projekt je už docela rozjetý a tak plánuju manažerská studia v New Yorku nebo ve Washingtonu v Kennedy Center.
Za spoustou arménských hudebníků jsou fascinující příběhy. Tak třeba zpěvačka Eileen Khatchadourian se narodila v arménské rodině v Libanonu a zvítězila na cenách Armenian music Awards v Los Angeles. Její klip ale mezitím v libanonských médiích zakázali. Proč?
To byla skladba Zartir Vortyag, spojení básně od Williama Saroyana se starou arménskou písní. Saroyanův text je o arménské genocidě: Můžete nám ničit kostely, jazyk i kulturu, ale kdekoli na světě se setkají dva Arméni, založí novou Arménii. Turecké velvyslanectví v Libanonu protestovalo a prosadilo zákaz. Proto jsem se tehdy rozhodla klipu udělat online premiéru a získat mu publicitu na YouTube a webu mojí společnosti Music of Armenia.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.