Marie Antoinetta za Miláčkem pokulhává

27. únor 2014

Městské divadlo Kladno, stále ještě na scéně Loutkového divadla Lampion, uvedlo novou inscenaci Daniela Špinara věnovanou Marii Antoinettě. Podařilo se režisérovi z textu spíš bulvárního vytvořit působivou inscenaci? Recenzi připravila divadelní publicistka Jana Soprová.

Nejnovější premiéra kladenského divadla Marie Antoinetta je kvalitně a nápaditě zrežírována a herci sehrána, nicméně samotný text budí jisté rozpaky. Jedná se o hru prý slibného amerického autora syrského původu Davida Adjmiho, která ovšem velmi silně připomíná populární kousky české dramatiky 19. století, z nichž nejznámější je Světa pán v županu Emanuela Bozděcha, pojednávající o soukromí Napoleona či nejrůznější slepence, s bulvární senzačností glosující osudy slavných. V tomto případě autora zaujal příběh Marie Antoinetty, ale troufám si říci, že prezentace tématu působí spíše povrchně a nepřináší nic nového (v tomto směru byla mnohem zajímavější Pomluva, one woman show Luby Skořepové na stejné téma, hraná před časem v Divadle v Řeznické).

Vynalézavost režiséra zachraňuje banální scénář

Ve výsledku se dozvíme pouze banální mnohokrát omleté pravdy, že královský dvůr žil zhýrale, že Ludvík XVI. nechtěl, ani nedokázal po léta zplodit se ženou potomka, a že revolucionáři, kteří se rozhodli sesadit vládu, nebyli žádní svatoušci. Marie Antoinetta je prezentována jako trochu přehlížená holčička, na jejímž životním příběhu se fatálně podepsala její direktivní matka, a její poněkud zvrhlé chování je důsledkem její osamělosti. To vše ve vaudevillovém stylu, s aktualizovanou současnou mluvou, plnou „nekrálovských“ slov. Dovedu si představit, jak by takové dílko, pokud by bylo napsáno českým autorem, propadlo nemilosrdným kritickým sítem. Nicméně, díky vynalézavosti režiséra Daniela Špinara přece jen vznikla inscenace, která dokáže (přinejmenším v jednotlivostech) zaujmout.

Režisér je mistr silných začátků, a tak hned v prvním „záběru“ ohromí groteskní přestylizovaností dvorských dam v ohromných krinolínách (autorkou scény i kostýmů je Linda Boráros), a hned vzápětí kontrastem se stínovými postavami, jako vystřiženými z dobových kreseb. To vše doprovázeno monroeovskou písní Diamonds Are a Girl's Best Friend z filmu Pánové mají raději blondýnky.

Zajímavé herecké výkony, celek ale nevyrovnaný

03071518.jpeg

Pavlína Štorková jako Marie Antoinetta je sice tmavovláska, ale šokuje metrovým účesem, takže kvůli ní prý museli zvětšit dveře ve versaillském paláci. Štorková svou Antoinettu hraje jako kombinaci nesnesitelné zhýčkané fifleny, romantické blouznilky a předčasně dospělé deprivované holčičky, s důrazem na přehnanou groteskní nadsázku.

Ondřej Novák pojímá Ludvíka XVI. jako do sebe zahleděného hračičkáře, v jehož životě je převládajícím pocitem strach, ať už ze státnických, tak i manželských povinností. Pozornost diváků si jistě získá nesnesitelně nezvedený královský potomek v provedení Šárky Opršálové, a patrně také bizarně půvabná ovce Jiřího Böhma.

Jako celek však inscenace působí nevyrovnaně. Zatímco první část, popisující zhýralý dvorský život, je spektakulární, a tedy i poměrně zábavná, ta druhá, vypovídající o situaci po převratu, už zábavnost logicky postrádá, a chvílemi sklouzává k bezradné rozvleklosti, při které se divákům klíží víčka. Výraznější momenty druhé části, tedy melodramatická scéna, kde je Marie prezentována jako oběť mocenských zájmů své matky Marie Terezie, dialog s mluvící ovcí či snový závěr s gilotinou tak mají spíše výtvarnou nežli myšlenkovou kvalitu. Za předchozí zdejší Špinarovou režií, Miláčkem, tedy tato inscenace poněkud pokulhává. Ale i tak se jedná o velice solidní dílko, které by mělo šanci uspět i v nedaleké Praze.

autoři: Jana Soprová , Karel Kratochvíl
Spustit audio