Jan Fingerland: Masakr v Číně aneb Atentát potřebuje reklamu

Krveprolití ze sobotní noci patří k největším teroristickým útokům v nejnovějších čínských dějinách. Odehrálo se na nádraží v Kchun-mingu. Šest mužů a dvě ženy vtrhly do haly a u prvních dvou pokladen se snažili pomocí velkých nožů zabít co nejvíce lidí. Přeživší svědkové hovoří o tom, že útočníci mířili hlavně na hlavu a na hrudník.

Kromě třicítky nahodilých obětí zemřeli po policejní střelbě také čtyři pachatelé a jedna pachatelka byla zraněna a zatřena. V pondělí pak čínské úřady oznámily zatčení zbylých tří pachatelů a ukázaly prstem na kruhy, z nichž útočníci pocházeli. Šlo prý o ujgurské islamistické separatisty.

To, co je na útoků zvláštní, je nejen jeho jednoduchost a zároveň brutalita, ale také místo, kde se odehrál – totiž v Kchun-mingu v provincii Jün-nan na jihozápadě Číny. Až do nedávné doby se ozbrojené akce Ujgurů odehrávaly v místech, kde drtivá většina z nich žije, tedy nikoli na jihozápadě, kde leží Kchun-ming, ale na severozápadě, v Sin-ťiangu.

Pokud pachateli víkendové řeže byli skutečně ujgurští separatisté, pak se potvrzuje trend, kterého se čínské úřady dlouho bály. Nedávný útok na pekingském Náměstí nebeského klidu totiž měli na svědomí také Ujguři. A jak připomínají sami čínští odborníci, v době čím dál snadnějšího transportu lidí i informací už politické násilí a jeho poselství není možné udržet v místě, kde se odehrálo. A to přesto, že do Sin-ťiangu, kde Ujguři žijí, se dostane jen velmi málo zahraničních novinářů. Když ovšem nemohou novináři za ujgurskými atentáty, musejí ujgurské atentáty za svými diváky – do Pekingu nebo do Kchun-mingu.

O Ujgurech budeme proto slyšet čím dál častěji. Jde o několikamilionovou menšinu, která žije na severozápadním okraji Číny. Ujguři jsou turkický národ hovořící vlastním jazykem a vyznávající islám. V polovině 20. století se jim dočasně podařilo se od Číny odtrhnout jakožto „Východní Turkestán“, ale pak byli znovu vtěleni a od té doby pokračuje postupné zalidňování Sin-ťiangu etnickými Číňany, kteří jsou v provincii téměř tak početní jako Ujguři a brzy pravděpodobně v populaci převáží.

Sami Ujguři tvrdí, že čínské úřady porušují jejich náboženská i národnostní práva. Řada ujgurských osobností odešla do exilu a bojuje proti čínské politice ze zahraničí pod hlavičkou Světového ujgurského kongresu. Čínské úřady však na tuto organizaci pohlížejí stejně jako na Islámské hnutí Východního Turkestánu, tedy tu sílu, která stojí za skutečnými násilnými činy. Peking také odmítá jakékoli nařčení z útlaku Ujgurů a tvrdí, že mají zajištěna veškerá menšinová práva.

Pro Čínu je důležité Sin-ťiang udržet, je nesmírně bohatý na nerostné suroviny a je také strategicky položený na hranicích s Afghánistánem, Pákistánem nebo postsovětskými středoasijskými republikami. Peking se velmi snaží zahrnout svůj boj s ujgurským separatismem pod hlavičku světového boje s terorismem. Mezi Čínou a Spojenými státy se v těchto dnech odehrála malá psychologická válka ohledně toho, zda Američané označí sobotní útok za teroristický.

Washington nakonec po krátkém váhání, kdy pouze hovořil o „děsivém a nesmyslném násilí“, začal opravdu používat slovo teror. Čínská média informují o věci jako o násilí podporovaném ze zahraničí a západní média obviňují z toho, že používají dvojí metr a terorismus ujgurských separatistů omlouvají.

Děsivost činu tak paradoxně nahrává čínské propagandě dovnitř i vně země a umožní jí vyhnout se zpytování svědomí ohledně svého podílu na napjaté situaci v Sin-ťiangu. Úřady však zároveň hovoří o tom, že čínský stát chystá rozsáhlé investiční programy, které by pozdvihly oblasti osídlené menšinami – často ale z těchto programů těží zas příchozí z vnitřku Číny.

Jisté je, že z ujgurského problému se pro Čínu stává velký problém. Ne sice tak světově proslulý, jako je Tibet, ale z bezpečnostního hlediska mnohem hůře zvladatelný. Poslední útok navíc přišel v době, kdy se ve středu schází čínský parlament a bezpečnostní opatření se v celé zemi zpřísňují. Pro devětadvacet obětí sobotního útoku však přicházejí pozdě. Z dlouhodobého hlediska však ujgurský problém není řešitelný jinak než opakem silové politiky.