Luboš Palata: Jiný domov než Krym krymští Tataři nemají

Krymští Tataři na rozdíl od krymských Rusů, nebo Ukrajinců jinou domovinu nemají, řekl mi i pár desítek minut před tím Mustafa Džemilev, duchovní vůdce krymských Tatarů, který má mezi svým národem podobnou autoritu, jako měl v Česku Václav Havel. Disident, vzdělanec, člověk, který neváhal jít na tři roky do vězení, když se v roce 1968 považoval za nutné postavit proti sovětské intervenci do Československa, intervenci, která zardousila Pražské jaro.

Nikdo neví, kolik krymských Tatarů dnes na Krymu je, poslední údaje jsou staré skoro patnáct let. Všichni znalci říkají, že tehdejší čtvrt milión těchto původních obyvatel Krymu určitě narostl, jen neví na kolik. Jasné ale je, že pokud se bude za týden na Krymu pod hlavněmi ruských obrněných transportérů a kulometů konat takzvané referendum o odtržení poloostrova od Ukrajiny k Rusku, tak krymští Tataři místní Rusy nepřehlasují.

Krymští Tataři si na ukrajinském Krymu užívali v posledních dvaceti letech poměrně velké autonomie, také proto, že dominantní Rusové, z nichž velká část tam přišla až po válce, nad nimi neměli absolutní moc. Protože, kdyby bylo na Rusech, tak by zřejmě žádní krymští Tataři na Krymu nebyli. Kreml je totiž nechal na konci války, v roce 1944, deportovat z Krymu do střední Asie a jen při transportu tisíce z nich zahynuli.

Rusové se pak stěhovali do pustých tatarských domů, z nichž si Tataři mohli odnést jen to, co se jim vešlo do několika kufrů. Až v devadesátých letech se mohli začít vracet. Krym ale už byl novými obyvateli obsazený a krymští Rusové se na ně dívali jako na přivandrovalce. Naštěstí našli krymští Tataři alespoň částečné zastání v Kyjevě, který se stal po rozpadu Sovětského svazu na Krymu tím hlavním pánem.

Místní Rusové se však už na počátku devadesátých let pokusili Krym odtrhnout k Rusku, tehdy to ale kvůli slabosti tehdejšího moskevského vedení v čele s Borisem Jelcinem skončilo neúspěchem.

Teď po dvaceti letech se to vrací znovu. Když jsem se Mustafy Džemileva ptal, co mohou v této situaci krymští Tataři dělat, tak se zamyslel a říkal, že Rusům vlastně rozumí. A že jim nebude a ani nemůže bránit v tom, aby žili ve své domovině, tedy v Rusku. Ale ať si vezmou své kufry a odstěhují se tam. A Krym ať nechají Krymským Tatarům. "My totiž žádný jiný domov nemáme," dodal Džemilev.

Často si na ně, na Krymské Tatary, v těchto dnech vzpomenu a je mi jich strašně líto. A ptám se sám sebe, co můžeme udělat, co můžeme udělat pro Krym, pro Ukrajinu, co můžeme udělat, abychom Putina a nový ruský imperialismus zastavili. Položte si prosím tuto otázku sami za sebe také.

Hezký sobotní večer vám přeje váš Luboš Palata.