Čtyři noci, 750 metrů a rytmus samby. To je slavný karneval v Riu de Janeiru

Vystupovat na sambodromu v Riu de Janeiru znamená pro lidi věrné svému karnevalovému týmu chodit pravidelně celý rok na zkoušky a těsně před defilé čekat několik hodin v teple a dusnu poblíž špinavé stoky na to, až se masa lidí dá do pohybu a vypochoduje na onu 750 metrů dlouhou dráhu. Pak teprve se dá zažít ona euforie: v kostýmech a za nezkrotného rytmu. Všechno okolo je rázem zapomenuto.

Ve vzduchu létá vrtulník, do nebe svítí kužele světla. Jsem na místě, odkud je sambodrom vzdáleně na doslech. U jedné ze stanic metra. Odtud to je asi dvě minuty pěšky k takzvanému seřadišti – k třídě, kde se rovnají alegorické vozy a tisíce účastníků průvodu – vždy hezky jedna škola samby po druhé.

Už se scházejí lidé, kteří budou podle rozvrhu defilovat asi za dvě hodiny. Poznají se podle toho, že mají buď kostýmy už na sobě, nebo je vláčejí v obrovských pytlích, ve kterých si zatím ještě chystají třpyt stovky flitrů a z nichž čouhají pestrobarevná péra.

Čtěte také

„Přijeli jsme až ze státu Sao Paulo. Je to několik set kilometrů. Ale kdepak, není to zas tak daleko,“ usmívá se na mě muž, který jde za ruku s manželkou – a málem mě odbude, prý spěchají. Jenže musím se zkrátka zeptat, jak je možné, že za něco tak typického pro Rio, tedy zdejší školu samby, budou defilovat lidé z jiného, i když sousedního státu.

„Koupili jsme si kostým na internetu, no, a jsme tu!“ odpoví mi lakonicky. Jdou do takzvaného komerčního křídla – tedy jedné ze skupin, která vystupuje se školou samby, ale která se neskládá z místních. Každá škola totiž prodává stovky míst v defilé těm, co chtějí (a co mají na to) koupit si kostým a co chtějí defilovat na sambodromu.

Některé členky úctyhodné skupiny bahianek nejsou v těch 30 kg těžkých kostýmech ani vidět. Při čekání si nemohou ani pořádně odpočinout

Jako na závodech formule 1

A to už jsme na samém začátku sambodromu. Tady se ze seřadiště vystupuje na sambodrom. Školy se přitom střídají: jedna přijde zleva, druhá zprava… a tak dokola. Odsud právě vyrážejí další a další alegorické vozy a stovky tanečníků mezi nimi do záře reflektorů.

Alegorické vozy jsou několik metrů vysoké a tanečnice a tanečníky na ně musí vyvážet vysokozdvižné vozíky. Na samý vrch musí podstoupit cestu, ze které jsem se docela rozechvěl: vytáhne je tam jeřáb ve zvláštním kovovém koši, jak kdyby to byl nějaký létající balón.

Čtěte také

Mezi tím nervózně pobíhají koordinátoři, kteří dohromady tvoří takzvanou harmonickou skupinu. Ti, kteří mají na starost plynulý průchod školy sambodromem – tak, aby se nikde nic nezadrhlo. Ti nejdůležitější mají na hlavě sluchátka a připomínají týmy formule 1.

Jeden z nich ještě spíná ruce k nezbytnému rituálu: sklání hlavu dolů a pak ji obrací k nebi. Modlitba za úspěšné vystoupení.

Bubeníci, bahianas i tělesně a mentálně postižení

A tady už se nervózně řadí bubeníci, kteří vyjdou jako první se školou Portela. Napětí houstne a všichni se snaží koncentrovat. Není jim co závidět, protože na sobě mají opravdu bohaté kostýmy. Chlupaté kozačky, plyšové obleky a na hlavě těsné helmy se spoustou peří. A do toho musí bubnovat hodinu a dvacet minut.

Při bubnování se členové bicí skupiny - baterie - zpotí normálně. A co teprve v těchto kostýmech

„Mohli jsme mít lehčí kostýmy. Je v nich vedro. Dva kolegové si je zkoušeli doma a udělalo se jim tak špatně, že ani nepřišli,“ trochu si stěžuje starší muž, který bude bubnovat na sambodromu tentokrát už poosmnácté. Se školou Portela vystupuje už čtyřicet let. Všichni musí dost pít – jsou tady proto desítky kanystrů s vodou a papírové kelímky.

A za jedním z alegorických vozů, který nese orla – znak této školy samby – jsou vyrovnané takzvané bahianas: ctihodné dámy, které mají tradičně široké sukně a nesmí chybět v žádné z vystupujících škol. Sukně jsou tak široké, že mám problém natáhnout se s mikrofonem k jedné z nich.

Čtěte také

„Jsem už trošku unavená,“ přiznává dáma, které z kostýmu vykukuje skoro jen obličej. „Ale není to nic proti radosti z vystoupení. Je to něco úžasného, magického.“ Jejich kostým má prý 30 kilogramů. Některé v něm proto sedí mezi ostatními, které se pohupují. Nemohou se dočkat své chvíle slávy.

Ještě několik desítek, možná stovek metrů za nimi se řadí další alegorické vozy a další „křídla“ či jakési pěší pluky tanečníků karnevalového průvodu. Vzadu stojí ve dvou řadách a umně užívají pravidlo zipu, aby se hezky poskládaly za sebe. Nechybí ani vozíčkáři a další tělesně, ale i mentálně postižení. I oni mohou jít v průvodu a tahle škola samby v tomto jde ostatním příkladem.

Blyštivé kulisy mizí. A čekání na další rok začíná

Z dálky se ozývá siréna, což je neklamné znamení toho, že se už za chvíli půjde „na věc“. Mužstvo, které ještě před vystoupením vypadá jako po boji, najednou ožívá. Na tvářích se objevují úsměvy a všichni jsou jako zelektrizovaní. Začínají tančit v rytmu samby a zpívat píseň, kterou znají všichni nazpaměť. A pak už mohou vychutnat oněch 750 metrů sambodromu, 750 metrů slávy, které jsou k vidění každý rok v přímém přenosu, po čtyři karnevalové noci.

Tahle dáma jde s ostatními v průvodu za rozhlasový mikrofon, přijímač i vysílač dohromady

Na tribunách je spousta fanoušků, kteří mávají v barvách svého týmu. I na samém konci sambodromu. Když sem vystupující dojdou, musí rychle zase pryč – nalevo a napravo, střídavě odjíždějí ze světel reflektorů. Na konci se ještě zpocení a utančení lidé s kostýmy na půl žerdi ukloní posledním přihlížejícím, jako to dělají fotbalisté, když vstřelí gól.

Za sambodromem už je všechen ten lesk, jásot a sláva ty tam. Oschly slzy dojetí, a naopak trochu k pláči je to, co je tu kolem dokola vidět. Alegorické vozy se násilím rozebírají, aby se vešly do ulice, která je užší než sambodrom. Skřípot svařovaných konstrukcí, křik pomocníků… Blyštivé kulisy mizí v dlouhých náklaďácích a odjíždějí. Kolem se válí kusy kostýmů, které už unavení tanečníci nejsou schopni odnést zase domů.

Určitě v nich ale na dlouho zůstane ten jedinečný zážitek – další vrchol roku, vystoupení plné úsměvů, které oslnilo desítky tisíc diváků na sambodromu a další milióny u televize. Teď je čeká několik týdnů odpočinku, ale přípravy na příští rok už zase brzy začnou.

autor: dkk
Spustit audio