Jan Potměšil v Koktejlu popovídal o dětství i o pokračování filmu Bony a klid
Jan Potměšil je pro nás nezapomenutelným pohádkovým ševcem i klukem na šikmé ploše ve filmu Bony a klid. Především je ale divadelním hercem se silným osobním příběhem. Přijal pozvání do Koktejlu Kateřiny Huberové.
Jak se máte?
Mám se výborně a jsem moc šťastný a rád, že jsme opět v Ostravě a můžeme tady hrát – v Divadle Petra Bezruče, mám z toho hroznou radost.
Vy jste mi vlastně připomněl svou přítomností teď, jak neuvěřitelně rychle běží čas, protože to tak nějak bude rok, kdy jsme se tady ve studiu potkali. A vlastně to byla stejná příležitost...
Já myslím, že to bude přesně rok a vlastně je to pro mne krásná vzpomínka, protože jsme tady strávili hodinu vysílacího času a zároveň obrovské inspirace. Tak jsem se na tu dnešní hodinu těšil.
Jaký jste měl rok vůbec?
Myslím, že pracovní a náročný. I když zároveň v rodině, protože oba dva synové rostou a jednoho se pomalinku začíná dotýkat puberta, ale ten mladší chodí do první třídy, takže spolu děláme úkoly a o škole si povídáme. Mám pocit, že to bere zdravě dobře a to je krásné.
Vedle toho jsme udělali spoustu premiér v divadle, natočili jsme nový film, o kterém věřím, že si budeme povídat. Ten rok byl takový intenzivní.
Když jste zmiňoval nastupující pubertu, což je tedy šíleně velké úskalí pro každého rodiče, vzpomenete si na tu svoji?
Ano, vzpomenu. Já jsem ale v tu chvíli za minulého režimu byl na gymnáziu a zároveň v tu chvíli jaksi ty okolnosti, respekt, možná i strach byl nastaven – takže na začátku jsem byl na tom gymnáziu překvapen, že najednou je to trošku jiný režim než na základní škole. Byl jsem na chvostu té třídy, známky šly velmi dolů, ale postupně mi došlo, že to musím nějak zvládnout sám.
A shodou okolností mi pomohla taková okolnost, že jsem měl rehabilitační potíže se zády. A paní Mojžíšová mi poradila, že musím chodit plavat. A jediný čas, kdy jsem mohl chodit plavat, bylo ráno. Tak jsem každý den vstával o půl páté a jezdil do Podolí. Do školy jsem se tak dostával už před půl osmou, tak jsem se aktuálně učil, co bylo potřeba. Tak jsem to zužitkoval a známky šly postupně nahoru.
Takže plaváním k lepšímu prospěchu?
Ano!
Bony a klid II.
Vy jste v úvodu zmiňoval film, který se vám teď, v tomhle roce ‚přihodil‘. A chtěl jste o něm mluvit. Tak, jaký je to zážitek?
Moc hezký. Mám z toho velkou radost a vlastně se to týká práce, natáčení a setkání na konci minulého roku, kdy se film Bony a klid II. natočil. Mám velikou radost, že se tak stalo, protože pro mne je to nezapomenutelný zážitek už z té práce původní v roce 1987.
Asi před dvěma roky jsme se potkali s panem režisérem Vítem Olmerem a v tu chvíli to bylo velmi šťastné setkání a sdíleli jsme pocit, že bychom točili. A on se do toho pustil. Sehnal peníze, napsal scénář a nakonec asi osmá verze byla realizovatelná. Byla to příjemná, inspirativní a plodná práce. Jsem teď zvědav a těším se, až to uvidím, protože pan režisér to prý velmi hezky sestříhal.
O co jde v Bony a klid II.?
Není to ani dvojka nebo pokračování, které by se natáčelo třeba rok nebo dva potom, kdy ten první spatřil světlo světa. Ale najednou po pětadvaceti letech je to trošku rozdíl. Vidíme ty samé lidi, ale vidíme je v jejich situacích, kam je ten jejich života běh donesl. Někdo může být nahoře, někdo dole a to je zvláštní a podle mne to může být pěkné, kam je osud zavedl. To si myslím, že by diváky mohlo přitahovat a bavit. Myslím, že je to zpráva o stavu společnosti.
Ta jednička byla poměrně hodně hořká, ta dvojka je taky hodně hořká?
No, uvidíme, protože, jak říkám, sestříhaný film jsem zatím neviděl. Ale scénář nabízí zamyšlení, jak to funguje i nefunguje, jak vlastně každý z nás má svoji zodpovědnost za ten svůj osobní životní příběh a jak si s tím umí nebo neumí poradit. Proto to ani necítím jako pokračování, ale jako nový úhel pohledu a novou situaci, která po těch pětadvaceti letech vznikla.
Celý rozhovor s hercem Janem Potměšilem si můžete poslechnout v přiloženém audio souboru (viz 'Přehrajte si celý příspěvek' hned pod titulkem), nebo také v iRadiu, kde najdete i další záznamy pořadu Koktejl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
