Ondřej Konrád: Experimentátorka, humoristka i moralistka Věra Chytilová

A na snímky režisérů Nové vlny se dodnes fascinovaně dívají studenti filmového oboru na celém světě. Tuto středu, nedlouho po svých pětaosmdesátých narozeninách, odešla jediná žena onoho svébytně tvořivého kroužku, druhdy neúnavná bojovnice a bytostná experimentátorka Věra Chytilová. Jejíž filmy Strop a Pytel blech, vzniklé ještě za studií, a záhy po nich pak O něčem jiném a především Sedmikrásky podstatně ovlivnily atmosféru doby svého vzniku. Která sice byla, jak už řečeno, rozhodně uvolněnější než v předcházející dekádě schématického socialistického realismu. Ale i tehdy se muselo o každou věc s vedením Státního filmu zápasit. A právě Chytilové podivuhodné a výtvarně ojedinělé Sedmikrásky i s podstatně političtějším podobenstvím O slavnosti a hostech Jana Němce kupříkladu označil ještě v květnu 1967, pouhý rok před „Pražským jarem“ jistý poslanec Národního shromáždění za „zmetky nemající s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného.“ A žádal, paradoxně ještě před premiérami, jejich stažení z distribuce. Přičemž v zahraničí už Chytilová, Němec, Forman, Menzel nebo Passer sbírali prestižní festivalové ceny.

Ale poslanec Pružinec, jak se jmenoval, měl svým způsobem pravdu. S jeho v minulosti uvízlém chápání kultury coby propagandistického plakátu se Chytilová a ostatní skutečně zásadně rozcházeli. Přičemž jim ale zdaleka nešlo o změnu režimu jako takového, nic podobného si ani nedovedli představit a domýšlet. Nýbrž o jeho proměnu. Jíž se záhy na to pokusili realizovat reformní komunisté. Se známým výsledkem v podobě „bratrské pomoci“ a následného návratu k utaženým šroubům Husákova takřečeného „reálného socialismu“. V němž se po nucené pauze Věra Chytilová, která neopustila zemi jako někteří její kolegové, znovu a znovu pouštěla do šarvátek s ideology. A doslova ze země vydupala film Hra o jablko, na který stály roku 1976 před biografy fronty diváků, neboť šlo o dílo autentické a životné, po všech stránkách daleko přesahující normalizátory nastavené bariéry umělecké i občanské svobody.

A vyvzdorovala si další tituly, třebaže vždy nejprve na nějakou dobu uložené do trezoru a pak přece jen do kin puštěné. Panelstory, o absurditě, šlendriánu a pokleslé morálce života na zpola neobývatelném sídlišti. Anebo Kalamitu, snadno čitelnou alegorii z prostředí venkovského nádraží s karikaturami nechutných lokálních funkcionářů. A pak další filmy. Nebylo jich mnoho, ale každý z nich nesl jasné stopy filmařky, která sice vždy pracovala s pevným scénářem, ale zároveň z něj neustále uhýbala, podněcovala herce i kameramany k improvizaci a bohatě využívala obrazovou stránku. A pak trávila dlouhé měsíce při hledání konečného tvaru ve střižně.

A bohužel se jí ovšem nepodařilo natočit film o Boženě Němcové, neboť postavy nebojácné dávné buditelky v interpretaci jí v lecčem podobné současné režisérky se komunistická vrchnost obávala jako čert kříže. A Chytilová, která se několikrát za kariéru propojovala s poetikou činoherní, liberecké Ypsilonky, inscenacemi Bolka Polívky i s divadlem Sklep, přišla na počátku nové éry po roce 1989 se snímkem Dědictví aneb Kurvahošigutentag, který satiricky předjímal ještě pro leckoho nepozorovatelné stinné stránky kapitalismu v postkomunistickém pojetí. Věra Chytilová, vždy projevující silný smysl pro humor a zábavnou nadsázku, stejně jako pro hledání nevyšlapaných cest, byla totiž vlastně zároveň trvale moralistkou. A morální poslání z jejích filmů ještě dlouho nevyprchá.