Dominik Duka nejen o papeži Františkovi: Nejsme církví bohatou a pro bohaté
Papež František vnáší do vedení církve řadu změn. Jak je vnímá rok po jeho slavnostní inauguraci kardinál Dominik Duka?
Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, v době, kdy jsem s ostatními našimi biskupy vykonával duchovní cvičení, jsme si připomněli výročí od zvolení kardinála Bergoglia papežem, který si dal jméno František.
Rok sice není dlouhá doba na nějaké hluboké hodnocení, ale ve světle řady událostí a toho, že jsem měl možnost po zvolení s novým papežem často hovořit, podobně jako tomu bylo nedávno při naší návštěvě „ad limina“, si přece jen dovolím upozornit na několik věcí.
V prvé řadě je tu nový papež obdivovaný pro svou komunikační schopnost, přístup k lidem a pro záměry na proměnu církve. Všichni jsme cítili už při jeho volbě, že musíme vykročit nějak jinam, do neznámé a nezajištěné budoucnosti, ve které lze spoléhat jen na Hospodina a méně na strategie a taktiku. Byl zvolen papež, který nepomíjí Evropu, jak by se z některých jeho vyjádření mohlo zdát, ale který zasadil Evropu, její historii a význam do celosvětového kontextu.
Druhou významnou oblastí jsou změny ve vedení církve, v ekonomické i pastorační oblasti. Postupnými kroky se „decentralizuje“, místní církve mají více autonomie, ale i více odpovědnosti. Nemění se nauka, ale přístup k ní. Jako by od právnického výkladu nastal posun k výkladu pro dobro člověka, v jeho zájmu, s ohledem na jeho potřeby a problémy.
Upřímně řečeno, řada toho, čím Svatý otec oslovuje zástupy, je pro nás už mnoho let samozřejmostí. Nejsme církví bohatou a pro bohaté, působíme v sociální sféře, kde často velmi účinně doplňujeme státní zařízení, komunikujeme s potřebnými a lidmi na okraji a snažíme se jim pomoci.
Dokladů je nespočet, je tu však i jedna naše velká potíž: nestojíme ve světle ramp, neumíme a možná ani nechceme umět prodávat mediálně své dobré skutky, často jsme obětí nevybíravých politických útoků, které nejsou ničím jiným než neblahým dědictvím komunistických přístupů k církvi.
Máme rozhodně co dohánět, ale věříme Kristovým slovům, kterými se obrátil k učedníkům po svém proměnění: „Nebojte se!“ Tak se nebojme proměn církve ani sebe samých. Má to být proměna k obrazu Božímu.
