Hrabalovi stále rozumíme velmi špatně, upozorňuje bohemista

Tím začala "normalizace poměrů". Bohumil Hrabal se stal zakázaným spisovatelem. Publikovat nesměl 7 let, od roku 1969 do roku 1976.

Celou dobu mu chyběl kontakt se čtenářem. Ovšem období nemilosti bylo podle Jakuba Chrobáka z Ústavu bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě jeho možná největším tvůrčím vzmachem:

"Pokud někomu Hrabal v té době škodil, tak sám sobě, nebo přesněji svým textům. To postihlo zejména Něžného barbara a Příliš hlučnou samotu, které vyšly velice okleštěné. Při vlastním psaní jakoby už trochu pomýšlel na to, co na to řekne cenzor. Ty věci jsou takové učesané. Třeba Slavnosti sněženek se ve zdánlivých detailech, ale v podstatných věcech od rukopisu liší," dodal bohemista.

V pátek uplyne 100 let od narození jednoho z nejčtenějších českých spisovatelů. Jakub Chrobák míní, že Hrabalovi rozumíme velmi špatně, což souvisí se 70. lety. Navíc je kolem něj pořád velkém množství mýtů:

"Jeden z největších je jakási představa toho dobrosrdečného chlapíka. To si myslím, že není přesné. "

A jak tedy Hrabalovi porozumět?

"Měli bychom mu rozumět tak, jak mu třeba rozumí svět, který v něm vidí skutečného experimentátora, člověka, který dokázal chytit za pačesy lidskou řeč. Ale lidskou řeč, která se nachází ve chvíli, kdy už nám nic nezbývá. Hrabalovi pábitelé nebo všechny podstatné postavy nejsou jenom usměvaví milovníci života, jsou to také lidé, nad kterými visí bota osudu a chce je zašlápnout. A oni mají to poslední, co jim zbývá, tak to prokazují, tedy řvou. Toto řvaní je možná stále cenné, smysluplné a srozumitelné," odpověděl Jakub Chrobák z opavské Slezské univerzity.