Fejeton: Petr Uhlíř - Pověst o cestě na hrad Pernštejn

Původně se vyučil řemeslu soustružnickému, studoval v Brně na SPŠ strojnické, kde roku 1983 odmaturoval.

Po maturitě vystřídal řadu profesí. Pracoval jako dělník v zemědělství, řidič, prodavač, obchodník s realitami. Prošel širokým spektrem technických profesí od práce u stroje přes obchodníka až po nynější práci konstruktéra - projektanta.

ÚRYVEK
Je v naší zemi zvykem a téměř i kulturní povinností navštěvovat hrady a zámky. Putujeme tedy i my, stejně jako před staletími. Ale proč to děláme?

Já sám v tom nemám vůbec jasno, ale dělám to také a ještě k tomu opakovaně! Navíc mi zůstává záhadou, proč se mnou každý rok z Křižanova na Pernštejn chodí početný zástup lidí. Je to cesta nikterak pohodlná, dlouhá asi 24 kilometrů. Navíc je to cesta „suchá“. Není na ní jediná fungující restaurace.

Před lety to začalo jako pěší výlet, kterého jsem se několikrát účastnil. Pak jsem se toulal po jiných cestách a člověk, který to vše začal, mezitím zestárl a zemřel. Cesta byla zapomenuta. Já se po letech vrátil a zastesklo se mi po té „zapomenuté cestě“. Vydal jsem se ji hledat a našel jsem ji. Od té doby jí chodím každoročně. Je to cesta sice nepohodlná, ale nad jiné krásná. Zvu na ni nejen své přátele a známé, ale také lidi, které jen tak náhodou potkám. I posledně jsem zval, jako každý rok, a těšil se na cestu.

Skončilo to však jinak než obvykle. Já sám jsem týden před putováním skončil v nemocnici bez vyhlídky na brzké propuštění, navíc ve fyzickém stavu vylučujícím jakoukoliv fyzickou aktivitu delší pěti minut. Moje tělo mi nadělilo několik trestných dnů za nesportovní a hrubé chování. Na to, že byl vyhlášen termín putování, se poprvé v historii neohlíželo ani počasí. A tak jsem za nemocničním oknem v to sobotní ráno sledoval vichr a déšť, a byl jsem v tu chvíli celkem rád, že nestojím na začátku toho tradičního putování.

Celou ukázku si poslechněte v magazínu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 29. března