Radek Jaroš: Lidé mi nekoukají do očí, ale na nohy

Expedice Annapurna Radka Jaroše stála devět článků prstů na levé noze. „Má hodně velkou hoknu, můj anděl. Držel mě za ty pazoury tak pevně, až mu zůstaly v rukách, ale udržel mě, abych nespadl někde jinde do jiného průšvihu. Na věci můžeš koukat dvěma způsoby: sklenice je buď poloprázdná, nebo poloplná,“ uvažuje Radek Jaroš, čerstvý padesátník.

Radek Jaroš chodí v sandálech, uzavřené boty obuje až s prvním sněhem. „Když potkám nějaký lidi, tak první pohled není mně do očí, ale mně na nohy. Tím se celkem bavím, jak lidi klopí zrak, ne cudně, ale zvědavě,“ směje se Radek Jaroš

„Nohy vypadají dobře opticky. Oproti stavům, kdy byly černé, hnusné, sesychající, teď to vypadá dobře. Já jsem vždycky měl krátký prsty, a i když mi na levé noze chybí devět článků, nevypadá to opticky tak blbě, protože tam pořád něco kouká,“ uvažuje Radek Jaroš, který se v červnu vypraví už popáté na K2.

Proslavily mě až umrzlé prsty

Radek Jaroš trochu posmutní při zmínce o umrzlých prstech. „Neproslavilo mě těch 13 osmitisícovek, ale chybějící prsty. Ale to tak je a já s tím nic neudělám.“

Chybějící články změnily způsob pohybu, trochu ho pobolívá tříslo. „Lékaři si myslí, že je to tím, že se kvůli chybějícím prstům jinak hýbu. Snad se dám zdravotně dohromady, abych mohl poctivě trénovat. Před K2 se vypravíme do Peru, kvůli aklimatizaci, tam vyzkouším i speciální boty,“ popisuje své plány novoměstský horolezec Radek Jaroš.

Boty jsou vyrobeny na zakázku firmou, se kterou Radek Jaroš spolupracuje roky, na způsobu vyhřívání se podílel tým vědců. „ Jsou vyhřívané, zapínání je na kamaši, kterou má výšková bota až po koleno, dráty budou v kalhotách, okolo pasu budu mít jako terorista čtyři baterie, pod bundou, aby se v mraze nevybily,“ popisuje speciální vybavení Radek Jaroš.

Boty jsou těžší asi o půl kilogramu. V současné době do nich firma přidala ještě jednu izolační vrstvu, Radek Jaroš je musí vyzkoušet právě na aklimatizační výpravě v Peru. „Pokud budu mít pocit, že tlačí, tak si vezmu staré a půjdu tak, jak těch předchozích 13 osmitisícovek,“ lakonicky prohlašuje čerstvý padesátník Radek Jaroš.

V zóně smrti jsem byl nejdéle tři dny

Poslední trvalá sídla jsou do maximálně čtyř a půl tisíců metrů. V pěti a půl vzniká katabolismus, kdy tělo začíná fungovat na vlastní zásoby, likviduje bílkoviny, svalovou hmotu. Není možná regenerace. Zóna smrti je asi od výšky zhruba sedm tisíc metrů, kde je málo kyslíku. V osmi tisících je ho asi třetina.

„Když jsem šel na 8 100 m vysokou Manaslu, tak jsem udělal dvacet kroků a pak jsem se musel dvacetkrát nadechnout, abych byl schopen udělat dalších dvacet kroků. Když jsem se pohyboval ve výšce 8 500 ne Lhotse, dělal jsem 16 kroků a musel jsem se padesátkrát nadechnout, abych mohl udělat dalších 16 kroků.“

Ve výšce okolo 7000 metrů byl Radek nejdéle tři dny. Radek Jaroš má pravidlo, že i když je pod vrcholem a další den není šance kvůli počasí se o vrchol pokusit, vrací se zpět. „Nahoře se nedá čekat, pobyt ve stanu je tak vysilující, že by ten výstup mohl být problematický,“ uzavírá horolezec.