Přepsali se, a tak jsem tady – Příběh Dagmar Lieblové
Životní cesta mnoha tisíců židovských rodin z Československa skončila za druhé světové války. Stále ale existuje řada příběhů, které pokračují až do současnosti. Právě jeden z nich dal vzniknout knize s příznačným názvem: „Přepsali se, a tak jsem tady – Příběh Dagmar Lieblové“.
Tato vzpomínková kniha vznikla na základě rozhovorů s překladatelkou a dlouholetou předsedkyní sdružení Terezínská iniciativa Dagmar Lieblovou.
„Narodila jsem se 19. května 1929 v Kutné Hoře, hornickém městě, plném gotických památek, které vždy dýchalo zvláštní atmosférou dávno minulých časů......,“ tak se začíná odvíjet poutavý příběh židovské dívky, která jako jediná z rodiny kutnohorského lékaře přežila hrůzy koncentračního tábora.
Dagmar Lieblová se narodila do asimilované židovské rodiny. Ničím nerušený rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Kutná Hora, poklidné středočeské město prodchnuté historií a vzácnou středověkou architekturou. To vše se zdálo být jistotou i do budoucna. Koncem třicátých let však politické události dostaly rychlý spád: nacistická okupace znamená pro Židy stále větší diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování, tíživé otázky, co přinesou příští dny. Následuje deportace do terezínského ghetta a posléze tzv. rodinného tábora ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau v okupovaném Polsku. Zde Dagmar, zdaleka ne dospělá, ztratí celou svou rodinu, ale ona samotná přežije.
Název knihy „Přepsali se, a tak jsem tady“ předjímá, jak se jí podařilo dostat z osvětimského pekla; život jí zachránila administrativní chyba. Někdo totiž do dívčina osobního dokumentu omylem napsal jiné datum narození - místo roku 1929 rok 1925. V okamžiku, kdy se chystaly selekce práce schopných, byla vybrána, i když jí v té době ještě nebylo nacisty požadovaných 16 let. To ji uchránilo od smrti v plynové komoře. Dagmar Lieblová dodnes říká: „Jsem tady vlastně omylem.“ A jako povinnost cítí šířit své svědectví za všechny příbuzné, kteří neměli možnost se vrátit.
Vzpomínky Dagmar Lieblové jsou prosté přikrašlování, podávají upřímné a ryzí svědectví. Nejprve o životě asimilované židovské komunity v předválečném Československu, později o dětském pohledu na život v Terezíně a útrapách v koncentračních táborech Osvětim a Bergen-Belsen. Zachycují však také složitý poválečný návrat do normálního života, ve kterém Dagmar Lieblová dokázala pozoruhodně uspět. Navzdory ztrátě rodinného zázemí úspěšně vystudovala němčinu a češtinu na Univerzitě Karlově, působila jako pedagožka a překladatelka. Zejména se však po pádu komunistického režimu podílela na vzniku Terezínské iniciativy, mezinárodního sdružení bývalých židovských vězňů a jejich potomků. V čele Terezínské iniciativy stojí již dlouhá léta, za svou činnost obdržela v roce 2011 Řád Tomáše Garriguea Masaryka, jedno z nejvyšších českých státních vyznamenání.
O svém životě vypráví Dagmar Lieblová věcně a poutavě, kultivovaným jazykem, s obdivuhodnou vyrovnaností, vědomím skutečných životních hodnot. Nikde nepodléhá sebelítosti, snaží se pochopit, prominout. Vypráví ne proto, aby s někým zúčtovala, ale proto, aby jednou její děti a vnuci - a nejen oni - věděli.
