Atentát na Heydricha změnil pohled na Protektorát
Dne 27. května 1942 provedli členové parašutistické skupiny Anthropoid atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Šlo mimo jiné o bezprostřední reakci na vraždění, které rozpoutal po svém příchodu do Prahy.
Na tehdejší Kirschnerově třídě českoslovenští parašutisté - Jozef Gabčík a Jan Kubiš - zaútočili na R. Heydricha, který později na následky zranění zemřel. Akce je významná také tím, že Heydrich byl nejvyšší osobou zabitou hnutím odporu za 2. světové války.
Reinhard Heydrich byl jedním z nejkrutějších představitelů nacistického Německa, jeden z hlavních architektů projektu tzv. "konečného řešení židovské otázky". Co ale zamýšlel s obyvateli Protektorátu? Podle novináře, spisovatele Stanislava Motla plánoval germanizaci našeho území, a to především cestou asimilace.
Koncem září 1941 přijíždí Reinhard Heydrich na Hitlerův rozkaz do Prahy, aby se ujal funkce zastupujícího protektora. Jedním z cílů Heydrichovy mise byla likvidace domácího odboje. Ten se právě v roce 1941 dostává do kritické situace.
„Teprve až příchod Heydricha a jeho brutální postup v zemi vyvolal reakci. Exilová vláda se rozhodla pro útok přímo na něj nebo na státního tajemníka Úřadu protektora K. H. Franka,“ vysvětluje Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd.
Změnu plánu způsobilo zranění jednoho z vybraných parašutistů Karla Svobody, který měl akci provést spolu s Jozefem Gabčíkem. Místo něj byl vybrán a dodatečně vycvičen Jan Kubiš. Nakonec byla parašutistická skupina vysazena v Protektorátu na konci prosince 1941.
„Je třeba říct, že ani dnes není zcela jasné, kdo a jak o atentátu rozhodl,“ upozorňuje historik Jan Němeček s tím, že v dostupných materiálech není doklad o tom, že by prezident Beneš byl o tomto činu informován.
„Den D" nastal 27. května. Místo pro akci bylo zvoleno na trase z Panenských Břežan do Prahy, po které Heydrich jezdil. Parašutisté původně zvažovali více variant útoku.
Co se týče samotné akce - všeoběcně je zažitý názor, který je podložen i tzv. Pannwitzovou zprávou - na základě výpovědi svědků, že se Jozefu Gabčíkovi zasekl samopal a Jan Kubiš za něj duchapřítomně zaskočil hozením bomby.
Výzkum Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu to ale může zpochybnit. Podle něj z dochovaných dokumentů vyplývá, že výsadkáři byli ve Skotsku vycvičeni tak, aby nejdříve použili granáty a až poté případně použili samopal.
V každém případě byl Heydrich v otevřeném voze zasažen střepinami a na následky zranění 4. června zemřel. Rakev s jeho ostatky byla převezena na Pražský hrad, kde se za účasti protektorátní vlády konal smuteční akt. Hlavní smuteční obřad se konal 9. června v Berlíně.
Nacisté rozpoutali nevídaný teror. Ještě v den atentátu vyhlásil K. H. Frank stanné právo. Propaganda využívala štvavé kampaně proti atentátníkům a exilové londýnské vládě. Na celém území vznikaly petice a pořádaly se demonstrace. Vrcholem běsnění nacistů byla 10. června likvidace středočeských Lidic a 24. června východočeských Ležáků.
Jednou z žijících pamětnic tehdejších událostí je Milada Cábová. V té době jí bylo 18 let. Přežila koncentrační tábor Ravensbrück i pochod smrti na samém konci války. Večer 9. června zaznamenala kolem Lidic nezvyklý ruch. S maminkou pak viděla první zatýkání.
Muži starší patnácti let byli zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück, děti poslány do vyhlazovacího táboru Chelmno a usmrceny ve speciálně upravených plynových vozech. Jen zlomek dětí byl dán na převýchovu.
Osud Lidic a Ležáků se dostal do povědomí lidí na celém světě. Podle historika Jana Němečka to bylo zásluhou exilové vlády. Londýnský exil dokonce požádal Brity, zda by nešlo bombardovat nějakou vybranou německou vesnici, s tím, že by bylo jasně proklamováno, že jde o odvetu za Lidice. Winston Churchill byl prý plánu nakloněn, nakonec se ale z řady důvodů neuskutečnil.
Mezitím v protektorátu docházelo k dalším popravám nevinných lidí, protože nacisté marně pátrali po účastnících atentátu. Měli sice obrovské množství informací, mnohdy protichůdných, řadu udání z různých kruhů, často i osobně motivovaných. Hlavní stopu ale neměli. Jako rozhodující se ukázala až zrada rotmistra Karla Čurdy z výsadku Out Distance. Čurdova zrada tak znamenala, že gestapo získalo prvotní záchytnou síť spolupracovníků.
Represe pokračovaly. Dotkly se i Aloise Kubiše - vzdáleného příbuzného parašutisty Jana Kubiše. Spolu s rodiči a sestrou byl srpnu toho roku zatčen. Rodiče skončili v terezínské Malé pevnosti a sestra v Praze.
Krátce prošel vězením v Terezíně a půl roku byl vězněn v Masarykově ústavu v Praze. Tam na něm a dalších dětech Němci prováděli pokusy s očkovacími látkami. Jak řekl občanskému sdružení Post Bellum, jako desetiletý chlapec musel identifikovat, zda zná atentátníky podle jejich uřezaných hlav.
Atentát vzbudil obrovský mezinárodní ohlas, a to nejen kvůli následným represím. Zároveň bylo upevněno postavení exilové vlády a Britové dokonce došlo přestali uznávat Mnichovskou dohodu ze září 1938. To znamenalo, že nebude znovu přistupováno k mezinárodnímu systému ochrany menšin, ale tyto menšiny budou odsunuty na území mateřského státu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
