Ida Kelarová, hlasová šamanka

2. červen 2014

Zpěvačka Ida Kelarová kombinuje své romské kořeny s jazzem, a v posledních letech natočila sérii zdařilých alb, která česká media zatím nedocenila. Ida Kelarová jako host Petra Dorůžky představila nejen svoji hudbu - ale i další aktivity: vede hlasové workshopy i pěvecké sbory romských dětí, založila Mezinárodní školu pro lidský hlas a je velmi aktivní v charitě.

Alba Idy Kelarové jsou plná drobných překvapení - tak například, na jednom z nich, Aven Bachtale, zní vedle tradičních romských písní unikátní coververze skladby renomovaného argentinského skladatele a průkopníka nového tanga Astora Piazzolly, nazpívaná v romštině. Další z jejích alb, Romská balada, vzniklo s doprovodem Škampova kvarteta. Její roli hlasového pedagoga mnohem přesněji vystihuje označení hlasová šamanka, která pomocí zpěvu umožní svým žákům, aby poznali svůj skutečný potenciál. Její nekonvenční hlasové workshopy zachytil před lety v dokumentárním filmu S Idou za zrcadlem režisér Igor Chaun.

Pokud se chcete dozvědět více, jako bonus přidáváme archivní rozhovor Petra Dorůžky.

S hudbou a zpěvem jste začala až v cizině, po nedobrovolném odchodu z bývalého Československa. Jak k tomu došlo?

IDA KELAROVÁ: Ten první rok po odchodu, 1983, jsem ve Walesu začínala od nuly. Neuměla jsem anglicky, chyběli mi lidi kolem. Bydleli jsme na pobřeží. Moře, modrá obloha, všechno zelené a spousta oveček. Po těch posledních měsících před odchodem z Československa to byl tedy další šok, jenže tentokrát pozitivní. Byla jsem v jiném stavu; porodila jsem dceru, umřel tatínek - obojí se stalo ve stejném měsíci, ale maminka mi to napsala až později. Cítila jsem to na dálku, telefonovala jsem domů, co s tatínkem je, ale řekli mi, že tatínek je v pořádku. I když mi ho nedali k telefonu, já jsem jim tehdy uvěřila. Když jsem pak zjistila pravdu, byla to velká rána, a plně to na mě dolehlo až za půl roku. Tehdy jsem zjistila, že se z toho dostanu jen vlastními silami, že tuhle práci za mě nikdo neudělá. A tak jsem vlastně nezačínala od nuly, ale z minusu. Nikoho jsem tam neznala, divadlo jsem dělat nemohla, a postupně jsem ztrácela jistotu, že vůbec něco umím. Neměla jsem možnost se vyjádřit, a tak se ve mně všechno hromadilo, a najednou jsem zjistila, že MUSÍM. V Cardiffu dělali čistě ženský festival, hlavní organizátorka mě znala z Dánska a zeptala se mě, jestli bych si pro tuto příležitost nepřipravila program. Nevěděla jsem, co budu dělat, nikdy jsem samostatně nevystupovala, a tak jsem jí nakonec zavolala, že to ruším, a ona mi odpověděl, že už je pozdě, že je vyprodáno. Až dodatečně mi řekla, že předem věděla, že se to musí podařit. Den před koncertem jsem si sedla u sousedů k pianu a zkoušela jsem jednu písničku za druhou - lidovky, cikánské - a plánovala jsem, co budu hrát. Přišla jsem na podium, sedla si ke klavíru a na místo mých plánů se dostavily jen moje emoce, hodinu a půl jsem nic kolem sebe nevnímala. Lidé najednou začali tleskat, pískat, dupat, řvát, a já jsem se strašně lekla a probrala: tehdy vůbec nepřicházelo v úvahu, že bych mohla z podia odejít. A pak jsem se vrátila domů a říkala si: co to bylo? Mezitím jsme se ale rozhodli, že se přestěhujeme do Dánska. Pro mě to byla další šlupka, protože jsem zjistila, že ani tam nikoho neznám.

Co vás přivedlo právě do Walesu?

IDA KELAROVÁ: U nás jsem byla zvyklá žít bohémsky, a přitom jsem neměla žádné starosti. Kolem byla vždycky spousta lidí. Nebyla jsem z těch, koho by život v tehdejším Československu štval. Točila jsem filmy, měla jsem nabídku na desku, a to všechno jsem tu tehdy musela nechat. Emigrovat, to by mě ani ve snu nenapadlo. Jenomže já jsem se provdala za cizince, a to ještě na služební cestě. Byli jsme s Divadlem na provázku na festivalu v Kodani. Zamilovala jsem se tam do člověka, který tam přijel s divadelní skupinou z Walesu, organizátoři festivalu navrhli, že nám zařídí svatbu, a my jsme z legrace souhlasili. Řekli nám, že se bereme zítra v deset ráno. Tak jsem se vlastně provdala bez povolení, a vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych se měla předtím někoho ptát. Vdávala jsem se s tím, že on se přestěhuje k nám, to byla podmínka, a on byl rád, protože to byl takový cestovatel. Soudruh, který tam tehdy s naším divadlem jel, byl samozřejmě ve spojení, a když jsem se vrátila, čekal mě průser. Ohromná šlupka. Vyhodili mě z divadla a řekli mi, že mě donutí, abych se vystěhovala. Já jsem jim odpověděla, že to se jim nepodaří - což jsem asi neměla říkat, protože od toho dne jsem měla po dobu přibližně tři čtvrtě roku jeden problém za druhým. Svatba byla prohlášena za neplatnou, on si u nás kvůli tomu musel měnit každý den peníze, a tak jsme se chtěli znovu vzít před našimi úřady. Jenže z jeho strany sňatek platil, a aby si mě mohl vzít podruhé, musel by mít potvrzení, že je svobodný. A komu u nás jste mohli tohle vysvětlovat. Podařilo se to po čtyřech měsících, ale ani druhou svatbou se nic nezměnilo. Jemu došly peníze: denně totiž musel měnit devět liber, za které dostal přibližně sto korun, a ty jsme si pak na černém trhu vyměňovali zpátky, takže nám každý den z těch devíti vznikly dvě libry. Nakonec zbyla jediná možnost: buď se rozvedeme, nebo se stěhujeme. Pro mě to byla první konfrontace tohoto druhu v životě, nikdy předtím jsem s nimi, tedy s vnitrem, neměla nic společného. A i kdybychom to vzdali a chtěli se rozvést, musela bych odejít, protože jsem nebyla schopna tu dál zůstat.

02622432.jpeg

Jaké divadlo hrál váš muž?

IDA KELAROVÁ: Velmi nekonvenční, včetně akcí v ulicích. Oni byli z Cardiffu, jmenovali se Cardiff Laboratory Theatre a byli docela známí, ale hned po festivalu se rozpadli. Co jsme se vzali, tak úplně skončil s divadlem a jezdil se mnou jako můj asistent.

Říkáte, že vaše hudební kořeny jste objevila v době, kdy zemřel váš otec. Jak v tomto směru pracuje lidská paměť?

IDA KELAROVÁ: Jednou jsem procházela Christianií, což je bohémská oblast uprostřed Kodaně, plápolaly tam ohně, mělo to takovou cikánskou atmosféru, a najednou mě ta pouliční vůně inspirovala, nevím, odkud to přišlo, a já jsem s naprostou jistotou vstoupila do místního klubu, kde probíhají koncerty a řekla jsem: "Já tady udělám workshop a koncert." Přišlo třicet ženských. Za víkend jsem do nich nahustila asi dvacet písniček a v neděli večer jsme společně udělali koncert. Přišla celá Christianie, opět dupot a pískot. Publikum všechny ty holky, co se mnou vystupovaly, znalo: pořád hulily a nic nedělaly, a najednou se z nich staly takové krásné ženské a zpívaly. A od té doby jsem se nezastavila: všichni najednou chtěli, abych je učila zpívat. V Dánsku jsem bydlela celkem tři roky, a když mě tam už znal každý, řekla jsem: "Stěhujem se. Do Norska."

Co vám bylo nejbližší v Divadle na provázku?

IDA KELAROVÁ: Zpívala jsem hlavní motiv v Bratrech Karamazových, hrála jsem Alexandru v Markétě Lazarové a hodně dalších rolí. S Dětským studiem jsme hráli Kytici. Hodně jsem se tam naučila, což se mi pak vrátilo. To, jak jsem od malička studovala hudbu, a to, co jsem objevila v divadle na jevišti, se mi pak velmi dobře hodilo. Ale když se teď ohlížím, tak jsem ráda, že jsem z divadla odešla. Kdybych neodešla, tak jsem tam dodnes - já jsem ten typ člověka, který nerad odněkud odchází. Dnes už se z toho divadla vytratilo to, co tam bylo dříve, ať říká, kdo chce, co chce. Je pravda, že jsem odešla ve chvíli, kdy se mi otevírala spousta možností, ale taky je pravda, že to, co se mi podařilo za těch deset roků v cizině, to bych tady nikdy v životě neudělala. Tam jsem musela, tady bych nemusela. A taky mě tam hnala ta hořkost, z toho, co mi tady provedli. Revoluce, kterou jste tady prošli, tu já si prožívala těch deset let. Já jsem těmi písničkami bojovala. Iva se mě třeba ptá, proč nedělám něco jiného. A já říkám: za prvé proto, že je mi to blízké, velmi silně mě ovlivnil tatínek. Za druhé proto, že mi tam bylo smutno. Za třetí, že to tam mělo velký úspěch.

Jak vás vlastně tatínek učil?

IDA KELAROVÁ: Přišel a řekl: Zítra začínáš hrát na klavír. Bylo mi pět. A od toho dne seděl vždycky vedle mě. To pro něj musela být strašná nuda, zvláště ze začátku, a on tam seděl, seděl, seděl. Po třech letech mi to začalo už trochu znít. Já jsem chodila na hodiny, a on byl vlastně moje jediné publikum. Seděl tam, i když měl jinou práci, a tím mi šíleně pomáhal, což si teď také uvědomuju, protože Nicolka hraje na klavír, a já u toho často nemohu být, protože cestuji, a tak se stává, že ona v hodině něčemu nerozumí a má průšvih. Když jsem tam a sedím u ní, učitelka hned pozná, že jsem doma. Po těch prvních dvou letech hraní už začne bavit každého. A jak mě to začalo znít, tak on tam seděl a byl úplně šťastný a slzy mu tekly dojetím. To nezapomenu. Takový on byl, muzika pro něj byla všechno. Nikdy s námi například nezpíval. Ale i když třeba nic neřekl, cítily jsme to, co z naší muziky cítil on, a tak jsem třeba na dálku poznala, když se mi něco povedlo zahrát. Iva hrála na housle a pak přestala, nebavilo ji to, ale nakonec se k tomu vrátila. Tatínek byl zklamaný, že jsme se obě daly na divadlo. On si tak strašně přál, abych aspoň já dělala muziku. Jednou přede mnou klečel na kolenou, slzy mu tekly z očí a prosil, že když budu hrát a živit se hudbou, že může šťastně umřít. Bohužel jsem byla mladá a tehdy mi to nedošlo do hloubky. Na druhé straně, vše dobré, co pro mě udělal, se teď vrací. Čím líp jsem tehdy hrála, tím byl šťastnější, rád se tím chlubil, a když přišla návštěva, vždycky jsme museli hrát - i když bylo deset večer. A pak mi bylo devět roků, a tatínek přišel domů s violoncellem. Řekl: "Koupil jsem cello za padesát korun, zítra máš první hodinu." Šla jsem na konzervatoř a každý profesor, kterého jsem měla, ze mě chtěl udělat virtuóza, ale já jsem nechtěla. Nechtěla jsem skončit ani v opeře, ani v orchestru, já to měla v hlavě jasné, ale oni ne. Necvičila jsem. Přišla jsem do hodiny a zahrála jsem z listu - takže jsem necvičila a oni mě ještě pochválili. S cellem jsem to nikam nedotáhla, ale to piano mi zůstalo, a vlastně se tím dodnes živím. Každý profesor, co jsem ho od devíti let měla, mě chválil, ať jsem cvičila nebo ne, a to byla chyba. Kdyby mi řekli: "Tys necvičila," tak by mě při něčem chytli, ale takhle jsem si s nimi mohla dělat, co jsem chtěla.

02622424.jpeg

Říkáte, že učíte lidi zpívat. Ale je to jen zpěv? Nepadají také další bariéry?

IDA KELAROVÁ: Vezměte si člověka, kterému v sedmi letech řekli, že má držet hubu, že neumí zpívat. Že nemá sluch. Do svých šestatřiceti nezpíval, pak přijde za mnou, zazpívá písničku, zpívá čistě, krásně a silně, zpívá emocionálně. Najednou zjistil, že má něco, o čem nevěděl. Za hlasem je všechno. Když jsem tohle objevila, byla jsem velmi překvapená. Každý se nejdřív musí naučit dýchat. Řada lidí v sobě potlačuje emoce. Jsou lidé, kteří se deset let nerozčílili, protože přitom jednou rozbili televizi, a pak udělali rozhodnutí, že se už nikdy nerozčílí. Já tomu člověku řeknu: "Zazpívej tuhle písničku zlostně." On se bojí, že když se doopravdy rozčílí, stane se něco zlého. Já se snažím převést negativní energii na pozitivní. Když člověka tíží něco, co se dlouho neventilovalo, tak to tíží jak kámen a nemůžete dýchat. Říkám jim: "Dýchejte od paty." Pak je učím, aby dokázali věci vyřvat. Řeknu jim, že jsou ve vodě, že neumí plavat a že musí křičet o pomoc. Tím se naučí ovládat svůj hlas. Mohou tak vznikat dost konfrontační situace, protože těch třicet lidí, které najednou učím, se navzájem nezná. Měla jsem nejrůznější žáky, operní zpěváky i zedníky, spisovatele, malíře, doktory, lidi s psychologickými problémy. I ten operní zpěvák musel přidat, aby u mě prošel. V životě jsem nezkoumala, jak se zpěv vyučuje, a nikdo neučil zpívat ani mě. Hodně jsem riskovala, ale nikdy jsem nenarazila. Nenašel se nikdo, kdo by z mé hodiny odešel.

Dala by se muzika, kterou děláte, hrát třeba na stadionu?

IDA KELAROVÁ: Několikrát jsem koncertovala úplně sama s klavírem před pěti tisíci lidmi. V Norsku. A šlo to. Všichni pískali a tleskali. Ale jinak mám radši užší kontakt.

Jak daleko na sever jste se v Norsku dostala?

IDA KELAROVÁ: Až na ten nejsevernější okraj. Od vesnice k vesnici je to tisíc kilometrů, silnice neupravené, náledí, pod silnicí propast a na jejím dně dole jezero. Na mapě jsou nakreslená města, která ve skutečnosti neexistují. Prázdné baráky. Tam na severu jsem učila Sámy, tedy Laponce, oni mají svůj způsob zpěvu, říká se mu joik, a já měla workshop s lidmi, kteří ten joik ovládali velmi dobře, a po workshopu to uměli ještě líp. A tam mě napadlo spojit kultury. Řekla jsem jim: já zazpívám jednu naši písničku, a vy zazpíváte jednu vaši písničku. Tak jsme to udělali - a ono to nejen pasovalo, ale i nádherně znělo. Po cestě jsem potkala jednu Afričanku a s tou jsem to udělala taky, já jsem zpívala "Sedí sokol na javoru," a ona nějakou tu jejich lidovou, a šlo to velmi dobře dohromady. Odlišné kultury mají někdy víc společného, než se zdá. Na mojí desce zpívám "Ej hora hora" a můj argentinský spoluhráč k tomu přidává jejich domácí motivy - a takových případů je celá řada.

Víte na koncertě vždy, co budete hrát jako příští písničku?

IDA KELAROVÁ: Teď už ano, teď už jsem víc organizovaná.

Stává se vám někdy, že vás vaši žáci zaskočí? Nebo všechno víte předem, hned jak každého uvidíte?

IDA KELAROVÁ: Nikdy jsem neměla žádný psychologický talent na lidi, ale jen tím, jak jsem byla v kontaktu s tolika žáky, jsem přišla na spoustu věcí. Dobře vím, čím kdo prochází v každém momentě při kursu, a snadno poznám, co je kdo zač. Jeden čas se mi zdálo, že vidím do lidí tak dobře, že mi to bylo až nepříjemné. Říkala jsem si: "Ježíšmarja, to bude těžký případ." Když jsem začínala, tak jsem si všechno hodně brala. Každý člověk má problém, a já jsem intenzívně prožívala problémy svých žáků. Nosila jsem si to domů. Ty první dva roky jsem z toho skoro až onemocněla. Já si myslela, každý umí zpívat, ale nevěděla jsem, co všechno se za tím skrývá. Vědomě jsem začala pracovat s něčím, co jsem znala podvědomě. Po deseti letech práce jsem našla odpověď na otázku, kterou jsem si položila na začátku: každý člověk umí zpívat.

Spustit audio