Jiří Nekvasil - ředitel Národního divadla moravskoslezského a operní režisér
10. červen 2014
Do Tandem přišel operní režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jiří Nekvasil. Jan Rosák se ho například zeptal, jak se liší práce režiséra operního od toho činoherního.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hezký den všem, kdo posloucháte Tandem, přeje Jan Rosák. Také dnes se mi podařilo pozvat do studia výraznou uměleckou osobnost. Muže, který stojí za mnoha operními počiny u nás, ale také třeba v Buenos Aires, Dublinu, Nantes, nebo v Oslu. Hostem Tandemu je operní režisér Jiří Nekvasil. Dobrý den.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jsem rád, že jste si našel chvilku pro naše posluchače a první otázka se nabízí, proč vaše profesní cesta vedla k opeře a kdo vás k ní vlastně inspiroval? Ovšem odpověď prozradíme posluchačům až po úvodní písni.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je tedy operní režisér Jiří Nekvasil. No a jak už jsem říkal v úvodu, samozřejmě, že mě zajímá jeho cesta, jak se člověk dostane k opeře. Tak nejprve se narodí někde. Kde se to stalo ve vašem případě?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, tak u mě to právě, že jsem se někde narodil, já jsem se narodil v Ostravě a trošičku mi to bylo dáno, ne trošičku, dáno, dáno v prvé řadě, nebo ten první impuls díky rodině, protože můj otec vlastně léta působil v Ostravě, v ostravském divadle, kde já teď jsem pátým rokem ředitelem, vlastně od roku 55 do začátku 90. let, nejprve jako sólista, ale pak od roku 60 jako operní režisér. To znamená, já jsem se do té opery dostal ze začátku zcela nedobrovolně, neb jsem, už mě nebylo kde odložit, tak jsem třeba s otcem navštěvoval odpolední představení, kdy měl ten umělecký dozor, takže vlastně to byl ten první, první kontakt a já myslím, že u těch dětí, kteří to mají dáno geneticky to divadlo, jako teda geneticky, rodově, tak jsou vždycky dvě cesty, že buďto začnou nenávidět ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, přesně tak.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
A nemít rádi, anebo naopak si k tomu najdou vztah a je to prostě prostředí, které chytí a vždycky vás vlastně, když se k tomu dostanete, tak /nesrozumitelné/ přes to prostředí. Pak si vlastně k tomu ten vztah profesní budujete postupně a pak třeba ta cesta není úplně jaksi přímočará, což se pak zjistí, že vlastně není tak špatně. Ale je to vlastně dáno, je to dáno tím, a vlastně pohyboval jsem se v tom jako student gymnaziální, jsem statoval v různých operách, takže člověk získal i bohatý, bohatý repertoár a pak ta cesta byla trošičku komplikovanější.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale tak už, když to vezmeme od toho kočárku, tak s prominutím, kdyby tam vozili malé dítě, které vůbec nemá žádná gen jaksi na tu muziku, tak by to bylo úplně málo platné takhle, jak se říká. Ale ve vás samozřejmě muselo něco být, co tam jaksi zapustilo kořínky a ta muzika asi od začátku vás brala a líbila se vám, anebo jste měl chviličku taky trošičku cukání, že byste dělal něco jiného?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak já myslím, že, ale já mám pocit, že trošičku se mě na to snažili nasměrovat i rodiče, jestli bych asi tak, jakože si třeba nemám dělat něco jiného, nebo myslím si, že to je vždycky ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak se říká "něco pořádnýho" jo.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Asi takové, "něco pořádného", nebo je to možná takové to varování, vidí třeba ty úskalí různé jaksi toho světa a té profese, ale já si myslím, že to tak jako vždycky asi vlastně byla ta, vždycky ta priorita a většinou ty věci, které mě třeba jakoby zajímaly, já nevím, literatura nebo takhle, tak vždycky vlastně směřovaly k tomu divadlu. Což zase u toho divadla, nebo u té opery je zajímavé, že je to ta syntéza jaksi těch zájmů, že vlastně spoustu svých zájmů vlastně člověk dělá a je to vlastně zároveň se lidi, se jaksi pracuje na své profesi. To znamená četba, návštěva výstav, styk s výtvarným uměním, s hudbou, je to vlastně všecko, všecko nějakým způsobem v sobě úročí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tak je to to nejlepší, co se může stát, že koníček se stane profesí a, a obráceně samozřejmě. No, ale, jak to probíhalo v praxi? Vy jste vystudoval konzervatoř, střední nebo ...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ne, já jsem vystudoval, já jsem vystudoval gymnázium, potom vlastně jsem se sice hlásil nejdřív na divadelní fakultu a tam mě několikrát nevzali, takže jsem pracoval nějaká léta nejdřív také v divadle jsem vlastně začínal takzvaně od píky, dělal jsem po maturitě rok osvětlovače, měl jsem to štěstí být i na Barrandově jako rekvizitář, takže jsem poznal i to filmové prostředí, pak jsem vlastně studoval, protože to ještě byla doba, bavíme se o začátku 80. let, kdy ještě hrozila nad mladými muži /nesrozumitelné/ té dvouleté vojenské služby, pokud se nedostali na vysokou školu, což čemuž jsem se teda chtěl takto vyhnout, protože nevím jestli, jak bych to snášel asi takhle přímo tento náraz a takže vlastně jsem studoval ještě dva roky pedagogickou fakultu, český jazyk, hudební výchovu, což mi vlastně i to hudební, že jsem si doplnil to hudební vzdělání, to odborné, vlastně to jsem se troufl přihlásit se na hudební fakultu, na operní režii, tam jsem se dostal a kterou jsem pak v roce 89, už teda v 27 letech absolvoval.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a tím bylo vlastně dáno vaše budoucí povolání, se dá říct.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Dá se to tak říct.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. Já si myslím, že tím máme hezký začátek. My se samozřejmě budeme dneska pohybovat kolem operní scény, to si myslím, že nemůže nikoho překvapit, když hostem je operní režisér Jiří Nekvasil.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska pracuje Jiří Nekvasil jako ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Ale jeho původní profese, a já si myslím, že se k tomu občas také vracíte, je operní režisér. Řekněte mi, jak se liší práce operního režiséra od práce režiséra činoherního?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, já se to pokusím nějak krátce shrnout. Já si myslím, že ten základ je, že když pracujete s operou, to znamená máte text, který už je nějakým způsobem zhudebněn, což znamená svým způsobem vyložen, to je ten, ta z hudební textury i určitý jeho řekněme režijní dramaturgický výklad, protože je zhudebněn v určité estetice, v určitých pravidlech, s určitým záměrem. Taky víte, že se u některých oper říká, že ta libreta jsou naivní, ale ta hudba je posouvá někam jinam. To znamená, to je jedna věc, že vlastně už pracujete s určitou interpretací textu, protože samozřejmě opera je postavena na zpívaném, zpívaném dramatu, nebo zpívaném divadle, to je jedna věc a druhá věc je, že tím zhudebněním máte dát určitý vlastně čas té situace. To znamená, vy naplníte ten vnitřní rytmus té situace, kdežto v činohře, já jsem taky se několikrát s činohrou setkal vlastně, ten rytmus té situace budujete s těmi herci a víte, že dvě stránky můžete hrát půl hodiny, nebo pět minut, nebo dvě minuty. Kdežto v té opeře vlastně sice dirigent má pomalejší tempa, rychlejší tempa, ale to jsou vlastně nějaké půlminutové, nebo, nebo v řádu, v řádu vteřinách, nebo do minuty. To není věc, která by samozřejmě může pomoci, nebo naopak polevit v tom napětí, ale takže to si myslím, že je ten základní, základní rozdíl. Že pracujete už s určitou interpretací, asi je člověk v té opeře víc vázán, protože ta opera se há..., hýbe v určitých konvencích, teď myslím jaksi stylových, dobových, to znamená je, je dobré o nich vědět a buď s nimi pracovat, nebo je popřít, ale jako vyžaduje to, to vědomí asi víc než dramatický text, kdy samozřejmě i tam je ta forma důležitá, nebo je důležité o ní vědět, proč jí popírám, nebo proč s ní naopak pracuji. Takže to bych řekl, že jsou takové ty základní, základní věci.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, při činohře může samozřejmě režisér, a také to samozřejmě často dělá a proto jsou inscenace dobré, výborné a vynikající, může vtisknout a taky vtiskne prostě svůj, svoje pojetí, svou tvář té inscenaci činoherní. Ale jakým způsobem může ovlivnit operní režisér to? Ovlivní to dejme tomu jaksi výrazu těch, z těch pěvců, nebo ve výrazu orchestru?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Já tak ve výrazu orchestru je to samozřejmě záležitost dirigenta, vždycky je dobrá shoda, když, co ne vždy se děje, opravdu ta práce na té inscenaci jde třeba ruku v ruce s tím dirigentem, že se, že jdou za tím jedním pojetím, ale samozřejmě těch prostředků je stejně jak /nesrozumitelné/ divadla počínaje tou výtvarnou složkou, scénickým aranžmá, řešení těch dramatických situací, protože i opera jsou vlastně dramatické divadelní situace, které nějakým způsobem řešíte. Samozřejmě mně se na opeře líbí taková ta její spektakulárnost, nebo řekněme magičnost, i vlastně tím, že je nereálná, tak se může vlastně k těm našim životům možná vyjadřovat daleko reálnější, než ta činohra, že jo, vlastně u té opera ty nápodoba života je už přes jakési zrcadlo, skrzeva ten zpěv. Navíc zpěv je vlastně přepjatá emoce, to jsou věci, já si říkám, že správná opera je ta, která se nedá zahrát jako činohra, že najednou tím zpěvem tam přichází vlastně další, další vlastně emoční rovina, že tam, kde už nám nestačí slova, tak někde nastupuje v případě baletu pohyb, tam u těch dobrých tanečních představení, nebo v té opeře ten zpěv a ta hudba, která vlastně tu emoci vyjádří daleko víc. A je to samozřejmě takový jako zvláštní magický, magický svět, kde se ty styly různě střetávají, protože ještě v té činohře je jakési téma z nějaké doby zpracované v určité době a interpretované v určité době. Tam ještě k té, k tomu, k té rovině přichází ten skladatel, který třeba toto téma, já nevím, předlohu Shakespearovskou zhudebňuje někdy v období romantismu a něco /nesrozumitelné/ dneska, takže těch, a ještě ta Shakespearovská předloha je z nějakého dejme tomu dávného anglické historie, /nesrozumitelné/ Shakespearově doby, to znamená to jsou všecko roviny, které nějakým způsobem se střetávají a jsou zajímavou výzvou pro toho režiséra.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host Jiří Nekvasil absolvoval v roce 1989 studium operní režie, no a už v průběhu studia, jestli se nepletu, jste založil spolu s Danielem Dvořákem Operu Furore, která se potom postupně transponovala až na Operu Mozart. Je to tak?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, je to tak, je to vlastně takhle nějak podobně. My jsme se vlastně v roce 88, nebo 7 seznámili, nebo seznámil nás tenkrát, s jedním docentem na Akademii múzických umění pan skladatel Václav Riedlbauch, který znal Daniela, protože dělal výpravu v jeho baletu Macbeth v Národním divadle a /nesrozumitelné/ mi jednou na škole jednou řek: Já znám takového podobného šílence, jako vy. Vy byste se měli seznámit. Takže my vždycky s nadsázkou říkáme, že to je jeho největší počin, co udělal pro českou operu a vlastně jsme se nějak jaksi shodli na tom, protože se bavíme o konci 80. let, kdy vlastně ta operní divadla byla trošičku, ta situace byla jiná než dneska, jak co se týče toho inscenování, tak trošičku zacyklená a pořád vlastně jakoby dojížděla v tom duchu a nechtěli vlastně mezi sebe i někoho moc jakoby pouštět s nějakým jiným názorem, že to bude moc divoké, že to odradí diváky a tak dále. Trošku přece jenom ta estetika byla svým způsobem trošku zakonzervovaná a my jsme tak jako říkali, že vlastně není žádný prostor, tak jsme říkali, tak si to asi musíme vymyslet sami to divadlo a vždycky nás jako nám říkal, proč to nikdy nikdo neudělal před náma a pak jsme zjistili, že to neudělal nikdo, protože to vlastně nejde, že když jsme se do toho pustili, tak jsme říkali, zjistili, že to je, to je velké dobrodružství, velká, velká práce a tak dále. Takže tím vznikly ty první projekty Opery Furore a pak vlastně těsně po revoluci tady existovala Komorní opera Praha, která v té době skomírala a nám ji byla tak jako svěřená. Tenkrát jsme vyhráli konkurz na ministerstvu řekli, tak chlapci, buď s tím jako do půl roku něco uděláte, a nebo to zrušíme. Protože jako nikdo nevěděl, co s tím. Takže takhle vznikl program Opery Mozart a byly to vlastně takové ty 90. léta, na které už jsem koukal dneska vzpomínáme s takovou nostalgií, té, té různé svobody a těch možností, kdy se vlastně osahávali jaksi možnosti i toho jaksi divadelní /nesrozumitelné/ různých tvarů a tak dále. Takže to byla taková postupná cesta.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A sledujete pořád tu Operu Mozart? Jste ...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Opera Mozart už vlastně zanikla, ona pak vlastně ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ona už vůbec nefunguje?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ona vůbec nefunguje. My jsme vlastně kromě začali jsme na Novotného lávce, pak jsme vlastně od roku 92 ještě, protože nám bylo to malé divadlo malé, tak jsme zkusili ještě stagiony ve Stavovském divadle, což tenkrát byla taky obrovská drzost, prostě pronajmout si za velké peníze velký dům a udělat tam operu, která na sebe musí vydělat, protože to nikdo nedotoval a ta ale to se vlastně podařilo udělat celou vlastně, celou vlastně stagionu, až udělali jsme celý Mozartovský cyklus až vlastně do roku 98 a pak vlastně přechodem do Státní opery Národního divadla už samozřejmě tyto aktivity zcela logicky člověk opustil. Navíc bohužel už v roce 94 vlastně ta Komorní opera přestala dostávat ty dotace, byla vlastně takzvaně odstátněná, což byly takové ty první verze postupné likvidace divadel, novou verzi jsme zažili nedávno v Ústí nad Labem, to bylo vlastně velmi, velmi podobný model. Takže už to vlastně jako, je to škoda, protože si myslím, že tam by přesně to byl prostor, kde by měli zrát noví mladí tvůrci a zpěváci a tak dále. Protože řada, nemluvím jen o té inscenační stránce, ale tam řada sólistů, kteří dneska patří k oporám operních domů, včetně Národního divadla vlastně začínali na, u nás na Novotného lávce, společně jsme začínali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, tam, kam jste se dostali jako v uvozovkách, velikých v uvozovkách "vetřelci" do, do Stavovského divadla, tak potom tam jste se stal také šéfem posléze, nebo po několika letech. Nejprve jste působil jako umělecký šéfdramaturg a když se ve Státní opeře Praha a potom v Národním divadle v Praze. No a dneska jste ředitelem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Já si myslím, že pod vaším vedením, a nejenom samozřejmě jaksi díky vám, řekl bych shodou velice příznivých okolností právě váš soubor, nebo vaše instituce Národního divadla moravskoslezského je dneska opravdu jaksi na velice slušné až, až vynikající, až, až bych řekl na špici u nás. Je to tak?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, tak my se o to snažíme samozřejmě být, protože jsme vlastně třetí největší vícesouborové divadlo u nás, prac..., pracujeme ve třetím největším městě, které zas je ještě vlastně od toho hlavního centra Prahy relativně, já říkám relativně daleko, protože oni jsou to tři hodiny vlakem, což není zas tak, jak vždycky říká, když říká, to je k vám daleko, já říkám, prosím tě, to jsou tři hodiny vlakem, tři hodiny člověk prosedí v hospodě, nebo s kamarády, nebo kdekoliv jinde, strašně jaksi rychle, takže to se dá v tohle to spojit, nicméně je to tak, že to je vlastně takové další centrum a snažíme se, snažíme se to vytvořit takovou tu metropolitní a zároveň podle názvu národní instituci s tím širokým rozptylem a záběrem a takhle se snažíme. Mám a díky samozřejmě i mým uměleckým šéfům.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
O tom si samozřejmě dneska ještě také popovídáme.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jiří Nekvasil jako ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, jako operní režisér je vlastně hudbou obklopen neustále. Ale hudbou jak se velice nepřesně říká "vážnou", klasickou, artificiální, operní. Ale jestlipak posloucháte taky tak, takovou tu muziku, kterou posloucháme my ostatní? Třeba v autě.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak je teda fakt, že já pokud jedu autem, tak také spíš poslouchám rádio Klasik nebo Vltavu...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
A nebo tam, nebo se tam naopak využívám to k tomu, že se tam třeba takzvaně učím opery, které inscenuju, že o nich přemýšlím, že to tam mám puštěno, nebo naopak, které si chci poslechnout, nebo, že, že je mám někde v hlavě, takže samozřejmě člověk využívá toho času v tom autě, protože tam se číst u toho nedá třeba jako ve vlaku...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale teď, zkuste si odmyslet, jestli to vůbec jde ...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ale...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kdyby tahle ta muzika neexistovala, tak byste poslouchal a co rád teda samozřejmě posloucháte?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Já samozřejmě se pak k tomu, já se přiznám, já se pak k tomu dostanu velmi málo, ne že by mě třeba některé věci se nelíbily, ale že už se mi to do té hlavy nevejde, ale třeba teď jsem podvakráte, nebo potřikráte rád zašel třeba v Ostravě na Colors a že jsem říkal, tam já si za ty 4 dny načerpám do sebe hudbu, kterou jinak příliš neposlouchám, ale zas mě třeba zajímá, protože jsou tam věci, které jsou zajímavé, nebo které jsou někde jako, jakoby hraniční, ale samozřejmě když si vezmu do svých teenagerských let, tak jsem strašně rád poslouchal Beatles. To je, já vím, že jsem kdysi dostal z nějaké cesty od otce takové to dvo..., výběrové dvojalbum na černých deskách, to 62-66 myslím, takže pak, teď jsem si ho nedávno koupil někde na letišti na CD, takže poslouchám, se občas k tomu, občas k tomu vracím. Tak to si myslím, že je taková skupina, která mě pronásledovala, líbily se mi třeba Pink Floyd také v té době, jsme mluvili o těch středoškolských letech, že jo, kdy vlastně ta hudba byla relativně nedostupná, ty desky se půjčovaly, nahrávaly na kotoučové magnetofony, takže ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jejda.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
To, to dětem už dneska nevysvětlíte, to ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, ne, vůbec ne, co to bylo ...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Kteří si, kteří si už ani nekupují to CD, už si všecko v tom kyberprostoru takovým způsobem stáhnou, seženou, poslechnout, to už je, to už je k nepochopení.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, to, to budeme mluvit opravdu už s Marťany, když jim to budem vysvětlovat. Tak, ale my mezi sebou víme, o čem mluvíme, takže já bych se přimlouval za ty Beatles. Můžeme?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Určitě. To dát.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Výborně.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslím si, že se sluší povědět také něco o výrazných úspěších mého hosta. Tím je dnes operní režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jiří Nekvasil. A když už mluvíme o těch úspěších, tak vy jste realizoval, já to tady mám sepsáno, přes 80 operních a činoherních inscenací, možná, že už jich je víc, protože to jsem těžil samozřejmě z Internetu. Jste spoluautorem a zároveň režisérem opery procesu Zítra se bude, to jste napsal spolu s Alešem Březinou pro Soňu Červenou, tahle ta inscenace byla vyhodnocena jako operní inscenace roku 2008, zároveň jste za libreto byli oceněni cenou Sazky a Divadelních novin. Ty já si myslím, že těch, těch ocenění je samozřejmě mnohem víc a veliká spousta také ocenění je určitě to, že jste zván k různým inscenacím a jejich tvorbě do zahraničí. To si myslím, že jste taky dost často tady ten seznam by taky vydal na poměrně dost dlouhou dobu, kdybych to jenom teď povídal. Pracujete také s Českou televizí a také, to mě docela zajímá, jste autorem řady dokumentárních filmů. To se podílíte jako, jako autor scénáře na tom?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ne, to je vlastně součást mé spolupráce s Českou televizí, která teda zejména byla taková nejplodnější v 90. letech, kdy /nesrozumitelné/ všechny ty věci, co se týkají hudby, nebo vět..., velké části hudby, artificiální hudby, to bylo období, které bohužel já nevím, jestli se ještě někdy vrátí, kdy vlastně bylo to to médium tomu nakloněno a vznikaly tam opravdu výborné věci a byl na to prostor, /nesrozumitelné/ v nějaké kvalitě, takže zmiňovaným Alešem Březinou jsme vlastně vytvořili jako režisér a spolu jako autoři scénáře dva velké dokumenty o Bohuslavu Martinů, Návrat z exilu a Martinova Amerika. Jsou to například dokumenty o Janu Klusákovi v roce 94, ten význačném skladateli Aloisi Hábovi. Naposledy vlastně takový se Zdeňkem Mahlerem takový dokument o Gustavu Mahlerovi, který měl podobu z takového sedmidílného seriálu a pak ještě vlastně hodinového dokumentu, to vlastně byla taková poslední práce. Těch věcí je tam, já myslím, že to bude ke dva..., ke 20 v různých, v různých formátech těch dokumentů. A vedle toho ještě řada dalších vlastně hu..., hudebních pořadů, zejména týkající se komorní hudby a tak dále. Takže ta, ta, ta spolupráce s tou televizí byla zejména v těch 90. letech i díky dramaturgovi Radimovi Smetanovi, který byl tenkrát producentem, velmi plodná, myslím, že vznikly věci, které si mnohé často opakují, ale bohužel se nic nového nevyrábí vlastně, nebo minimálně. To je škoda.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale vy jste, vy jste natočil pro televizi taky několik oper...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ano, ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jako režisér. A víte, co mě v tom smyslu zajímá, nebo v tom kontextu? Protože známe třeba provedení, nebo respektive záznamy oper, já nevím, teď si představuju Libuši, Dalibora, a co, Rusalku, kde ty hlavní role představují činoherci, kteří předstírají, že zpívají. Jsou nazpíváni ovšem jaksi v originále pěvci. Jaké vy preferujete obsazení dejme tomu?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak vlastně v těch věcech, které jsem měl možnost dělat, což byly zejména dvě opery Bohuslava Martinů, Hlas lesa a Slzy nože, jsme naopak pracovali jiným principem, že jsme pracovali s těmi lidmi, kteří to nazpívali a to byly aktuální nahrávky vlastně, které vznikly i pak právě s perspektivou tohohle toho filmu, to byla ještě samozřejmě kdysi vize, že to zároveň z toho bude DVD, ale já ještě bych jenom k té, vy jste tady zmiňoval takové ty velké tituly jako Libuše, Dalibor, já naopak si myslím, že pro to médium toho televizního filmu je vhodnější ta kratší metráž, proto jsme vlastně v té dramaturgii volili díla, která jsou třeba 20minutová, půlhodinová, nebo jsou to spíše takové aktové opery, které vlastně se hůř provádějí na divadle, protože když jdete, musíte udržovat, máte krátkou, musíte uvést aspoň tři, už víte, když je to v jednom večeru, tak každou musíte trošku ošidit co se týče výpravy, nebo to spojit do jednoho konceptu. Myslím, že to není až tak divácky příznivé, kdežto, když se to udělá jako zajímavý hudební film, televizní film, to, nebo teda filmové zpracování té opery, tak vlastně za tu půlhodinu si myslím, že je člověk ochoten si sednout k té televizi, nechat se unést a ponořit se do toho světa. Samozřejmě, když už se dívá, to už musí být velký fanda, kdo se dívá na tříhodinovou operu nepřetržitě ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, to určitě.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
V televizi, protože samozřejmě to médium je trošičku proti, proti tomu, nebo to víme, že i když se chceme soustředit na film v televizi, tak, že spousta, 80 televizních, procenta televizních pořadů se dívá podprahově, že si ještě u toho něco dělá, s někým mluví, uvaří a tak dále...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si nedovedu představit...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Vyžehlí. Jo? Takže to je, to je ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nedovedu si představit třeba Lohengrina v televizi...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, samozřejmě, to musí, to mě musí, to mě musí, to mě musí hodně, hodně zajímat. Takže my jsme šli cestou vlastně těhle těch komorních oper. Je to vlastně celý cyklus, kterého Martin /nesrozumitelné/ teď byly realizovány tři části. Já doufám, že byť poslední byla už vlastně před 14 lety, v roce 2000, že ještě tenhle ten prostor bude, protože si myslím, že to má opravdu jaksi velkou, že ta, se tam to médium s tou operou, nebo s tím jaksi velmi, velmi dobře potkávají.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jsou inscenátoři, kteří takříkajíc sázejí na tutovku a svým divákům ve svých divadlech servírují díla, na která jsou připraveni jaksi duševně i řekl bych i svou tradicí, svým pojetím a tak. Ale mě docela zaujalo, že můj dnešní host, Jiří Nekvasil připravil řadu projektů v premiérách, v českých i novodobých, světových, možná i premiérách. Inscenoval jste díla skladatelů, která, ta jména myslím, kromě Janáčka, Martinů, tady Buriana, Berga, mě zase tolik neříkají a možná, že neříkala ani ze začátku vašim divákům. Není to trošku jaksi risk malinko takhle inscenovat taková neznámá díla?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak samozřejmě, že to risk je a zároveň je to i určitá zodpovědnost, protože, když se rozhodnete dělat dílo, které třeba nebylo nikdy uvedeno, tak, anebo třeba leželo nějakou celou dobu v archivu, nebo už ho známe jenom z literatury, nikdo ani, ani neexistuje nahrávka, neviděl, neslyšel, tak je to samozřejmě, já to cítím jako určitou zodpovědnost, že můžu třeba i poopravit názor, který na to dílo funguje, anebo naopak ho uvést v život, nebo ho už dokonale pohřbít. Tak samozřejmě člověk se snaží vždycky tu věc jaksi přesvědčit, nebo, že je kvalitní, nebo, že má v sobě něco, proč stojí za to se k ní vrátit, proč ji uvést, že musí hovořit nějakým, že mluví srozumitelným jazykem, ale zároveň současným, takže to je na tom velmi jaksi lákavé, odpovědné a vlastně mě to velmi baví, protože to dobrodružství si člověk, když člověk přece jenom inscenuje něco, co, co existuje s nějakou interpretační tradicí a tak si říká, no, tak jak to ještě nebylo, jo, když to říkám s nadsázkou, oni si říkají, tak to ještě to nebylo ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to je ambice, aby to bylo trošku jinak, že jo?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Jako ambice, aby to bylo, aby to bylo trošku jinak. Kdežto, když máte věc, kterou, která nikdo neví, jak má vypadat, tak si řekne, je, vlastně ten, je to na vás, oni říkají, jak má vypadat, co vlastně chci sdělit, jak je to sdělení, které třeba vzniklo před mnoha lety, anebo, které autor teďkom napsal, jak ho udělat aktuálním, jak, jak vlastně toho diváka vtáhnout do té hry, protože to máte pravdu, samozřejmě to vědomí toho publika je spíše konzervativní, a to se netýká jen opery, to se týká i lidi chodí na to, co, co znají takzvaně, že jo, nejvíce ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To ale, to, to mají tu zkušenost i zpěváci pop music, protože na jejich koncertech chtějí diváci to, co už znají, to, co už zpívali kdysi v 60. letech. Ale vy když takhle inscenujete něco, co není vůbec známé, tak riskujete, že to divák, takříkajíc, a to teď řeknu hodně vulgárně, až odzívne, jo. Stalo se vám to někdy, že jste se netrefili takhle přímo do vkusu?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Já nevím, jestli přímo netrefili. Tak samozřejmě jsou věci u těch soudobých věcí to někdy vidíte, že ta věc se musí prostě uvést, zkusit a nějak ten jaksi materiál jaksi vzít a dát ho k nějaké diskusi tím, že se provede. Pak se o ní můžem davit bál, bavit dál, já ne, nemám pocit úplného netrefení, spíš jsme se, spíš jsem někdy měl pocit, že se spíš netrefil do vkusu kritiky, ale to spíš jsem pak měl někdy pocit, že vlastně nevědí, co chtějí. Že to je trošku to připomíná ten bonmot o těch ženách. Takže já si myslím, že se to má, že se to má, dělat, ale spíš mě třeba potěšilo, my se v Ostravě věnujeme systematicky vlastně uvádění děl 20. století, to se nejedná třeba o věci, které nejsou v evropském kontextu žádné jako objevy, to, ta evropská dramaturgie je někde trošku dál, myslím teda západnějc od našich hranic, než ta naše v tom, že tady ještě opravdu mají zásadní mezeru i základní díla 20. století a my jsme vlastně začali v roce 2011 s Hindemithovým Cardillacem, což je věc poměrně náročná hudebně, protože ta Hindemithova hudba není úplně posluchačsky jednoduchá, zase je to poměrně zajímavý a strhující příběh, taková trošku i operní detektivka a vlastně i šlo nám o to ty lidi přesvědčit, že to stojí za to, jít na 20. století, na, i na hudbu, která třeba není posluchačsky příliš na ten první, na první dobrou, jak se říká, daná, takže pokračovali jsme dál třeba s Životem prostopášníka Igora Stravinského, kdy třeba se hudebně přijatelně snažíme se Janáčka, který už je světově uváděný autor a u nás tahle je pořád ta nedůvěra, že to je nějaké moc moderní. Já říkám, prosím tě, vždyť ten Janáček, vždyť je to, kolik 160 let, co se narodil, to bude, vždyť to je úplně autor, který polovinu života prožil ve století 19., pravda ta jeho tvorba patří do 20. Takže já myslím, že bohužel to české publikum je ještě stále vázáno příliš velkými předsudky, že je něco na ně moc moderní, tak se toho bojí. Což je velká škoda.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, operní režisér Jiří Nekvasil si ještě chviličku s námi bude povídat na Tandemu, respektive budete povídat hlavně vy. A teď bych vás poprosil o takový malinký výhled, co čeká diváky, návštěvníky moravskoslezského divadla v Ostravě, co pro ně připravujete?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak já začnu tím, co, čím teď vlastně žiji. Já teď jsem vlastně na konci zkouškového procesu, pozítří premiéra poslední opery Bedřicha Smetany Čertova stěna, což je dílo, o které je velmi zajímavé, protože ho psal autor už v té době byl 10 let hluchý a už vlastně se na něm začaly projevovat ty začátek té duševní choroby, na kterou vlastně předčasně zemřel, mu bylo 60 let, byl prostě mladý člověk a do toho libreta, které mu nabídla Eliška Krásnohorská, jakési komicko-romantické pověsti o zakladateli rodu z Vítkovic, který panu Vokovi vlastně jaksi dal takové ty svoje myslím i autobiografické prvky, tím je ta věc zajímá, ta hudba je vlastně mnohdy velmi moderní, je to najednou dílo kolážovité, je to zas v něčem dramaturgicky zase jiný, je to Smetana a v něčem jiný Smetana než je. Takže Čertovou stěnou vlastně to je poslední premiéra naší sezony. My tu inscenaci zahrajeme třikrát ještě do konce sezony dvě premiéry a repríza a zároveň ji také představíme hned záhy divákům na festivalu ve Smetanově Litomyšli. Takže to je poslední premiéra. Ale ještě úplně nezavíráme divadlo, protože ve spolupráci s Ostravským centrem nové hudby chystáme takový už druhý ročník našeho bienále festivalu NODO, nové dny Opery Ostrava, jste my hovořili o těch nových dílech, tak to jsou opravdu ta díla nejnovější, to budou samé premiéry. Z toho jedna česká, dvě, tři světové, jedna vlastně evropská, to je dílo skladatele, který žije od roku 68 v Kanadě a Americe, to je Rudolf Komorous, takže to bude takové to setkání s tou nejmodernější operou, znovu operou, vlastně jakási laboratoř vlastně taková platforma pro toto střetávání. A já jsem moc rád, že vlastně se nám podařilo s Ostravským centrem nové hudby tento festival udělat. Takže divadlo zavřem až na konci června a samozřejmě hrajeme úspěšné inscenace až téměř do konce měsíce.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak tím samozřejmě diváky navnadíte tak, aby i po prázdninách určitě do vašeho divadla zavítali, protože budou vědět, že tam na ně čekají další operní lahůdky. Pod nimi mnohdy bývá podepsán i můj dnešní host Jiří Nekvasil. Moc vám děkuju za vaši návštěvu a ať se daří.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Já vám také děkuji. Na shledanou.
Spustit audio
--------------------
Hezký den všem, kdo posloucháte Tandem, přeje Jan Rosák. Také dnes se mi podařilo pozvat do studia výraznou uměleckou osobnost. Muže, který stojí za mnoha operními počiny u nás, ale také třeba v Buenos Aires, Dublinu, Nantes, nebo v Oslu. Hostem Tandemu je operní režisér Jiří Nekvasil. Dobrý den.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jsem rád, že jste si našel chvilku pro naše posluchače a první otázka se nabízí, proč vaše profesní cesta vedla k opeře a kdo vás k ní vlastně inspiroval? Ovšem odpověď prozradíme posluchačům až po úvodní písni.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je tedy operní režisér Jiří Nekvasil. No a jak už jsem říkal v úvodu, samozřejmě, že mě zajímá jeho cesta, jak se člověk dostane k opeře. Tak nejprve se narodí někde. Kde se to stalo ve vašem případě?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, tak u mě to právě, že jsem se někde narodil, já jsem se narodil v Ostravě a trošičku mi to bylo dáno, ne trošičku, dáno, dáno v prvé řadě, nebo ten první impuls díky rodině, protože můj otec vlastně léta působil v Ostravě, v ostravském divadle, kde já teď jsem pátým rokem ředitelem, vlastně od roku 55 do začátku 90. let, nejprve jako sólista, ale pak od roku 60 jako operní režisér. To znamená, já jsem se do té opery dostal ze začátku zcela nedobrovolně, neb jsem, už mě nebylo kde odložit, tak jsem třeba s otcem navštěvoval odpolední představení, kdy měl ten umělecký dozor, takže vlastně to byl ten první, první kontakt a já myslím, že u těch dětí, kteří to mají dáno geneticky to divadlo, jako teda geneticky, rodově, tak jsou vždycky dvě cesty, že buďto začnou nenávidět ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, přesně tak.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
A nemít rádi, anebo naopak si k tomu najdou vztah a je to prostě prostředí, které chytí a vždycky vás vlastně, když se k tomu dostanete, tak /nesrozumitelné/ přes to prostředí. Pak si vlastně k tomu ten vztah profesní budujete postupně a pak třeba ta cesta není úplně jaksi přímočará, což se pak zjistí, že vlastně není tak špatně. Ale je to vlastně dáno, je to dáno tím, a vlastně pohyboval jsem se v tom jako student gymnaziální, jsem statoval v různých operách, takže člověk získal i bohatý, bohatý repertoár a pak ta cesta byla trošičku komplikovanější.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale tak už, když to vezmeme od toho kočárku, tak s prominutím, kdyby tam vozili malé dítě, které vůbec nemá žádná gen jaksi na tu muziku, tak by to bylo úplně málo platné takhle, jak se říká. Ale ve vás samozřejmě muselo něco být, co tam jaksi zapustilo kořínky a ta muzika asi od začátku vás brala a líbila se vám, anebo jste měl chviličku taky trošičku cukání, že byste dělal něco jiného?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak já myslím, že, ale já mám pocit, že trošičku se mě na to snažili nasměrovat i rodiče, jestli bych asi tak, jakože si třeba nemám dělat něco jiného, nebo myslím si, že to je vždycky ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak se říká "něco pořádnýho" jo.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Asi takové, "něco pořádného", nebo je to možná takové to varování, vidí třeba ty úskalí různé jaksi toho světa a té profese, ale já si myslím, že to tak jako vždycky asi vlastně byla ta, vždycky ta priorita a většinou ty věci, které mě třeba jakoby zajímaly, já nevím, literatura nebo takhle, tak vždycky vlastně směřovaly k tomu divadlu. Což zase u toho divadla, nebo u té opery je zajímavé, že je to ta syntéza jaksi těch zájmů, že vlastně spoustu svých zájmů vlastně člověk dělá a je to vlastně zároveň se lidi, se jaksi pracuje na své profesi. To znamená četba, návštěva výstav, styk s výtvarným uměním, s hudbou, je to vlastně všecko, všecko nějakým způsobem v sobě úročí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tak je to to nejlepší, co se může stát, že koníček se stane profesí a, a obráceně samozřejmě. No, ale, jak to probíhalo v praxi? Vy jste vystudoval konzervatoř, střední nebo ...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ne, já jsem vystudoval, já jsem vystudoval gymnázium, potom vlastně jsem se sice hlásil nejdřív na divadelní fakultu a tam mě několikrát nevzali, takže jsem pracoval nějaká léta nejdřív také v divadle jsem vlastně začínal takzvaně od píky, dělal jsem po maturitě rok osvětlovače, měl jsem to štěstí být i na Barrandově jako rekvizitář, takže jsem poznal i to filmové prostředí, pak jsem vlastně studoval, protože to ještě byla doba, bavíme se o začátku 80. let, kdy ještě hrozila nad mladými muži /nesrozumitelné/ té dvouleté vojenské služby, pokud se nedostali na vysokou školu, což čemuž jsem se teda chtěl takto vyhnout, protože nevím jestli, jak bych to snášel asi takhle přímo tento náraz a takže vlastně jsem studoval ještě dva roky pedagogickou fakultu, český jazyk, hudební výchovu, což mi vlastně i to hudební, že jsem si doplnil to hudební vzdělání, to odborné, vlastně to jsem se troufl přihlásit se na hudební fakultu, na operní režii, tam jsem se dostal a kterou jsem pak v roce 89, už teda v 27 letech absolvoval.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a tím bylo vlastně dáno vaše budoucí povolání, se dá říct.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Dá se to tak říct.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. Já si myslím, že tím máme hezký začátek. My se samozřejmě budeme dneska pohybovat kolem operní scény, to si myslím, že nemůže nikoho překvapit, když hostem je operní režisér Jiří Nekvasil.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska pracuje Jiří Nekvasil jako ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Ale jeho původní profese, a já si myslím, že se k tomu občas také vracíte, je operní režisér. Řekněte mi, jak se liší práce operního režiséra od práce režiséra činoherního?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, já se to pokusím nějak krátce shrnout. Já si myslím, že ten základ je, že když pracujete s operou, to znamená máte text, který už je nějakým způsobem zhudebněn, což znamená svým způsobem vyložen, to je ten, ta z hudební textury i určitý jeho řekněme režijní dramaturgický výklad, protože je zhudebněn v určité estetice, v určitých pravidlech, s určitým záměrem. Taky víte, že se u některých oper říká, že ta libreta jsou naivní, ale ta hudba je posouvá někam jinam. To znamená, to je jedna věc, že vlastně už pracujete s určitou interpretací textu, protože samozřejmě opera je postavena na zpívaném, zpívaném dramatu, nebo zpívaném divadle, to je jedna věc a druhá věc je, že tím zhudebněním máte dát určitý vlastně čas té situace. To znamená, vy naplníte ten vnitřní rytmus té situace, kdežto v činohře, já jsem taky se několikrát s činohrou setkal vlastně, ten rytmus té situace budujete s těmi herci a víte, že dvě stránky můžete hrát půl hodiny, nebo pět minut, nebo dvě minuty. Kdežto v té opeře vlastně sice dirigent má pomalejší tempa, rychlejší tempa, ale to jsou vlastně nějaké půlminutové, nebo, nebo v řádu, v řádu vteřinách, nebo do minuty. To není věc, která by samozřejmě může pomoci, nebo naopak polevit v tom napětí, ale takže to si myslím, že je ten základní, základní rozdíl. Že pracujete už s určitou interpretací, asi je člověk v té opeře víc vázán, protože ta opera se há..., hýbe v určitých konvencích, teď myslím jaksi stylových, dobových, to znamená je, je dobré o nich vědět a buď s nimi pracovat, nebo je popřít, ale jako vyžaduje to, to vědomí asi víc než dramatický text, kdy samozřejmě i tam je ta forma důležitá, nebo je důležité o ní vědět, proč jí popírám, nebo proč s ní naopak pracuji. Takže to bych řekl, že jsou takové ty základní, základní věci.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, při činohře může samozřejmě režisér, a také to samozřejmě často dělá a proto jsou inscenace dobré, výborné a vynikající, může vtisknout a taky vtiskne prostě svůj, svoje pojetí, svou tvář té inscenaci činoherní. Ale jakým způsobem může ovlivnit operní režisér to? Ovlivní to dejme tomu jaksi výrazu těch, z těch pěvců, nebo ve výrazu orchestru?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Já tak ve výrazu orchestru je to samozřejmě záležitost dirigenta, vždycky je dobrá shoda, když, co ne vždy se děje, opravdu ta práce na té inscenaci jde třeba ruku v ruce s tím dirigentem, že se, že jdou za tím jedním pojetím, ale samozřejmě těch prostředků je stejně jak /nesrozumitelné/ divadla počínaje tou výtvarnou složkou, scénickým aranžmá, řešení těch dramatických situací, protože i opera jsou vlastně dramatické divadelní situace, které nějakým způsobem řešíte. Samozřejmě mně se na opeře líbí taková ta její spektakulárnost, nebo řekněme magičnost, i vlastně tím, že je nereálná, tak se může vlastně k těm našim životům možná vyjadřovat daleko reálnější, než ta činohra, že jo, vlastně u té opera ty nápodoba života je už přes jakési zrcadlo, skrzeva ten zpěv. Navíc zpěv je vlastně přepjatá emoce, to jsou věci, já si říkám, že správná opera je ta, která se nedá zahrát jako činohra, že najednou tím zpěvem tam přichází vlastně další, další vlastně emoční rovina, že tam, kde už nám nestačí slova, tak někde nastupuje v případě baletu pohyb, tam u těch dobrých tanečních představení, nebo v té opeře ten zpěv a ta hudba, která vlastně tu emoci vyjádří daleko víc. A je to samozřejmě takový jako zvláštní magický, magický svět, kde se ty styly různě střetávají, protože ještě v té činohře je jakési téma z nějaké doby zpracované v určité době a interpretované v určité době. Tam ještě k té, k tomu, k té rovině přichází ten skladatel, který třeba toto téma, já nevím, předlohu Shakespearovskou zhudebňuje někdy v období romantismu a něco /nesrozumitelné/ dneska, takže těch, a ještě ta Shakespearovská předloha je z nějakého dejme tomu dávného anglické historie, /nesrozumitelné/ Shakespearově doby, to znamená to jsou všecko roviny, které nějakým způsobem se střetávají a jsou zajímavou výzvou pro toho režiséra.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host Jiří Nekvasil absolvoval v roce 1989 studium operní režie, no a už v průběhu studia, jestli se nepletu, jste založil spolu s Danielem Dvořákem Operu Furore, která se potom postupně transponovala až na Operu Mozart. Je to tak?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, je to tak, je to vlastně takhle nějak podobně. My jsme se vlastně v roce 88, nebo 7 seznámili, nebo seznámil nás tenkrát, s jedním docentem na Akademii múzických umění pan skladatel Václav Riedlbauch, který znal Daniela, protože dělal výpravu v jeho baletu Macbeth v Národním divadle a /nesrozumitelné/ mi jednou na škole jednou řek: Já znám takového podobného šílence, jako vy. Vy byste se měli seznámit. Takže my vždycky s nadsázkou říkáme, že to je jeho největší počin, co udělal pro českou operu a vlastně jsme se nějak jaksi shodli na tom, protože se bavíme o konci 80. let, kdy vlastně ta operní divadla byla trošičku, ta situace byla jiná než dneska, jak co se týče toho inscenování, tak trošičku zacyklená a pořád vlastně jakoby dojížděla v tom duchu a nechtěli vlastně mezi sebe i někoho moc jakoby pouštět s nějakým jiným názorem, že to bude moc divoké, že to odradí diváky a tak dále. Trošku přece jenom ta estetika byla svým způsobem trošku zakonzervovaná a my jsme tak jako říkali, že vlastně není žádný prostor, tak jsme říkali, tak si to asi musíme vymyslet sami to divadlo a vždycky nás jako nám říkal, proč to nikdy nikdo neudělal před náma a pak jsme zjistili, že to neudělal nikdo, protože to vlastně nejde, že když jsme se do toho pustili, tak jsme říkali, zjistili, že to je, to je velké dobrodružství, velká, velká práce a tak dále. Takže tím vznikly ty první projekty Opery Furore a pak vlastně těsně po revoluci tady existovala Komorní opera Praha, která v té době skomírala a nám ji byla tak jako svěřená. Tenkrát jsme vyhráli konkurz na ministerstvu řekli, tak chlapci, buď s tím jako do půl roku něco uděláte, a nebo to zrušíme. Protože jako nikdo nevěděl, co s tím. Takže takhle vznikl program Opery Mozart a byly to vlastně takové ty 90. léta, na které už jsem koukal dneska vzpomínáme s takovou nostalgií, té, té různé svobody a těch možností, kdy se vlastně osahávali jaksi možnosti i toho jaksi divadelní /nesrozumitelné/ různých tvarů a tak dále. Takže to byla taková postupná cesta.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A sledujete pořád tu Operu Mozart? Jste ...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Opera Mozart už vlastně zanikla, ona pak vlastně ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ona už vůbec nefunguje?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ona vůbec nefunguje. My jsme vlastně kromě začali jsme na Novotného lávce, pak jsme vlastně od roku 92 ještě, protože nám bylo to malé divadlo malé, tak jsme zkusili ještě stagiony ve Stavovském divadle, což tenkrát byla taky obrovská drzost, prostě pronajmout si za velké peníze velký dům a udělat tam operu, která na sebe musí vydělat, protože to nikdo nedotoval a ta ale to se vlastně podařilo udělat celou vlastně, celou vlastně stagionu, až udělali jsme celý Mozartovský cyklus až vlastně do roku 98 a pak vlastně přechodem do Státní opery Národního divadla už samozřejmě tyto aktivity zcela logicky člověk opustil. Navíc bohužel už v roce 94 vlastně ta Komorní opera přestala dostávat ty dotace, byla vlastně takzvaně odstátněná, což byly takové ty první verze postupné likvidace divadel, novou verzi jsme zažili nedávno v Ústí nad Labem, to bylo vlastně velmi, velmi podobný model. Takže už to vlastně jako, je to škoda, protože si myslím, že tam by přesně to byl prostor, kde by měli zrát noví mladí tvůrci a zpěváci a tak dále. Protože řada, nemluvím jen o té inscenační stránce, ale tam řada sólistů, kteří dneska patří k oporám operních domů, včetně Národního divadla vlastně začínali na, u nás na Novotného lávce, společně jsme začínali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, tam, kam jste se dostali jako v uvozovkách, velikých v uvozovkách "vetřelci" do, do Stavovského divadla, tak potom tam jste se stal také šéfem posléze, nebo po několika letech. Nejprve jste působil jako umělecký šéfdramaturg a když se ve Státní opeře Praha a potom v Národním divadle v Praze. No a dneska jste ředitelem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Já si myslím, že pod vaším vedením, a nejenom samozřejmě jaksi díky vám, řekl bych shodou velice příznivých okolností právě váš soubor, nebo vaše instituce Národního divadla moravskoslezského je dneska opravdu jaksi na velice slušné až, až vynikající, až, až bych řekl na špici u nás. Je to tak?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, tak my se o to snažíme samozřejmě být, protože jsme vlastně třetí největší vícesouborové divadlo u nás, prac..., pracujeme ve třetím největším městě, které zas je ještě vlastně od toho hlavního centra Prahy relativně, já říkám relativně daleko, protože oni jsou to tři hodiny vlakem, což není zas tak, jak vždycky říká, když říká, to je k vám daleko, já říkám, prosím tě, to jsou tři hodiny vlakem, tři hodiny člověk prosedí v hospodě, nebo s kamarády, nebo kdekoliv jinde, strašně jaksi rychle, takže to se dá v tohle to spojit, nicméně je to tak, že to je vlastně takové další centrum a snažíme se, snažíme se to vytvořit takovou tu metropolitní a zároveň podle názvu národní instituci s tím širokým rozptylem a záběrem a takhle se snažíme. Mám a díky samozřejmě i mým uměleckým šéfům.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
O tom si samozřejmě dneska ještě také popovídáme.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jiří Nekvasil jako ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, jako operní režisér je vlastně hudbou obklopen neustále. Ale hudbou jak se velice nepřesně říká "vážnou", klasickou, artificiální, operní. Ale jestlipak posloucháte taky tak, takovou tu muziku, kterou posloucháme my ostatní? Třeba v autě.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak je teda fakt, že já pokud jedu autem, tak také spíš poslouchám rádio Klasik nebo Vltavu...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
A nebo tam, nebo se tam naopak využívám to k tomu, že se tam třeba takzvaně učím opery, které inscenuju, že o nich přemýšlím, že to tam mám puštěno, nebo naopak, které si chci poslechnout, nebo, že, že je mám někde v hlavě, takže samozřejmě člověk využívá toho času v tom autě, protože tam se číst u toho nedá třeba jako ve vlaku...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale teď, zkuste si odmyslet, jestli to vůbec jde ...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ale...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kdyby tahle ta muzika neexistovala, tak byste poslouchal a co rád teda samozřejmě posloucháte?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Já samozřejmě se pak k tomu, já se přiznám, já se pak k tomu dostanu velmi málo, ne že by mě třeba některé věci se nelíbily, ale že už se mi to do té hlavy nevejde, ale třeba teď jsem podvakráte, nebo potřikráte rád zašel třeba v Ostravě na Colors a že jsem říkal, tam já si za ty 4 dny načerpám do sebe hudbu, kterou jinak příliš neposlouchám, ale zas mě třeba zajímá, protože jsou tam věci, které jsou zajímavé, nebo které jsou někde jako, jakoby hraniční, ale samozřejmě když si vezmu do svých teenagerských let, tak jsem strašně rád poslouchal Beatles. To je, já vím, že jsem kdysi dostal z nějaké cesty od otce takové to dvo..., výběrové dvojalbum na černých deskách, to 62-66 myslím, takže pak, teď jsem si ho nedávno koupil někde na letišti na CD, takže poslouchám, se občas k tomu, občas k tomu vracím. Tak to si myslím, že je taková skupina, která mě pronásledovala, líbily se mi třeba Pink Floyd také v té době, jsme mluvili o těch středoškolských letech, že jo, kdy vlastně ta hudba byla relativně nedostupná, ty desky se půjčovaly, nahrávaly na kotoučové magnetofony, takže ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jejda.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
To, to dětem už dneska nevysvětlíte, to ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, ne, vůbec ne, co to bylo ...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Kteří si, kteří si už ani nekupují to CD, už si všecko v tom kyberprostoru takovým způsobem stáhnou, seženou, poslechnout, to už je, to už je k nepochopení.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, to, to budeme mluvit opravdu už s Marťany, když jim to budem vysvětlovat. Tak, ale my mezi sebou víme, o čem mluvíme, takže já bych se přimlouval za ty Beatles. Můžeme?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Určitě. To dát.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Výborně.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslím si, že se sluší povědět také něco o výrazných úspěších mého hosta. Tím je dnes operní režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jiří Nekvasil. A když už mluvíme o těch úspěších, tak vy jste realizoval, já to tady mám sepsáno, přes 80 operních a činoherních inscenací, možná, že už jich je víc, protože to jsem těžil samozřejmě z Internetu. Jste spoluautorem a zároveň režisérem opery procesu Zítra se bude, to jste napsal spolu s Alešem Březinou pro Soňu Červenou, tahle ta inscenace byla vyhodnocena jako operní inscenace roku 2008, zároveň jste za libreto byli oceněni cenou Sazky a Divadelních novin. Ty já si myslím, že těch, těch ocenění je samozřejmě mnohem víc a veliká spousta také ocenění je určitě to, že jste zván k různým inscenacím a jejich tvorbě do zahraničí. To si myslím, že jste taky dost často tady ten seznam by taky vydal na poměrně dost dlouhou dobu, kdybych to jenom teď povídal. Pracujete také s Českou televizí a také, to mě docela zajímá, jste autorem řady dokumentárních filmů. To se podílíte jako, jako autor scénáře na tom?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ne, to je vlastně součást mé spolupráce s Českou televizí, která teda zejména byla taková nejplodnější v 90. letech, kdy /nesrozumitelné/ všechny ty věci, co se týkají hudby, nebo vět..., velké části hudby, artificiální hudby, to bylo období, které bohužel já nevím, jestli se ještě někdy vrátí, kdy vlastně bylo to to médium tomu nakloněno a vznikaly tam opravdu výborné věci a byl na to prostor, /nesrozumitelné/ v nějaké kvalitě, takže zmiňovaným Alešem Březinou jsme vlastně vytvořili jako režisér a spolu jako autoři scénáře dva velké dokumenty o Bohuslavu Martinů, Návrat z exilu a Martinova Amerika. Jsou to například dokumenty o Janu Klusákovi v roce 94, ten význačném skladateli Aloisi Hábovi. Naposledy vlastně takový se Zdeňkem Mahlerem takový dokument o Gustavu Mahlerovi, který měl podobu z takového sedmidílného seriálu a pak ještě vlastně hodinového dokumentu, to vlastně byla taková poslední práce. Těch věcí je tam, já myslím, že to bude ke dva..., ke 20 v různých, v různých formátech těch dokumentů. A vedle toho ještě řada dalších vlastně hu..., hudebních pořadů, zejména týkající se komorní hudby a tak dále. Takže ta, ta, ta spolupráce s tou televizí byla zejména v těch 90. letech i díky dramaturgovi Radimovi Smetanovi, který byl tenkrát producentem, velmi plodná, myslím, že vznikly věci, které si mnohé často opakují, ale bohužel se nic nového nevyrábí vlastně, nebo minimálně. To je škoda.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale vy jste, vy jste natočil pro televizi taky několik oper...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Ano, ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jako režisér. A víte, co mě v tom smyslu zajímá, nebo v tom kontextu? Protože známe třeba provedení, nebo respektive záznamy oper, já nevím, teď si představuju Libuši, Dalibora, a co, Rusalku, kde ty hlavní role představují činoherci, kteří předstírají, že zpívají. Jsou nazpíváni ovšem jaksi v originále pěvci. Jaké vy preferujete obsazení dejme tomu?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak vlastně v těch věcech, které jsem měl možnost dělat, což byly zejména dvě opery Bohuslava Martinů, Hlas lesa a Slzy nože, jsme naopak pracovali jiným principem, že jsme pracovali s těmi lidmi, kteří to nazpívali a to byly aktuální nahrávky vlastně, které vznikly i pak právě s perspektivou tohohle toho filmu, to byla ještě samozřejmě kdysi vize, že to zároveň z toho bude DVD, ale já ještě bych jenom k té, vy jste tady zmiňoval takové ty velké tituly jako Libuše, Dalibor, já naopak si myslím, že pro to médium toho televizního filmu je vhodnější ta kratší metráž, proto jsme vlastně v té dramaturgii volili díla, která jsou třeba 20minutová, půlhodinová, nebo jsou to spíše takové aktové opery, které vlastně se hůř provádějí na divadle, protože když jdete, musíte udržovat, máte krátkou, musíte uvést aspoň tři, už víte, když je to v jednom večeru, tak každou musíte trošku ošidit co se týče výpravy, nebo to spojit do jednoho konceptu. Myslím, že to není až tak divácky příznivé, kdežto, když se to udělá jako zajímavý hudební film, televizní film, to, nebo teda filmové zpracování té opery, tak vlastně za tu půlhodinu si myslím, že je člověk ochoten si sednout k té televizi, nechat se unést a ponořit se do toho světa. Samozřejmě, když už se dívá, to už musí být velký fanda, kdo se dívá na tříhodinovou operu nepřetržitě ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, to určitě.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
V televizi, protože samozřejmě to médium je trošičku proti, proti tomu, nebo to víme, že i když se chceme soustředit na film v televizi, tak, že spousta, 80 televizních, procenta televizních pořadů se dívá podprahově, že si ještě u toho něco dělá, s někým mluví, uvaří a tak dále...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si nedovedu představit...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Vyžehlí. Jo? Takže to je, to je ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nedovedu si představit třeba Lohengrina v televizi...
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
No, samozřejmě, to musí, to mě musí, to mě musí, to mě musí hodně, hodně zajímat. Takže my jsme šli cestou vlastně těhle těch komorních oper. Je to vlastně celý cyklus, kterého Martin /nesrozumitelné/ teď byly realizovány tři části. Já doufám, že byť poslední byla už vlastně před 14 lety, v roce 2000, že ještě tenhle ten prostor bude, protože si myslím, že to má opravdu jaksi velkou, že ta, se tam to médium s tou operou, nebo s tím jaksi velmi, velmi dobře potkávají.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jsou inscenátoři, kteří takříkajíc sázejí na tutovku a svým divákům ve svých divadlech servírují díla, na která jsou připraveni jaksi duševně i řekl bych i svou tradicí, svým pojetím a tak. Ale mě docela zaujalo, že můj dnešní host, Jiří Nekvasil připravil řadu projektů v premiérách, v českých i novodobých, světových, možná i premiérách. Inscenoval jste díla skladatelů, která, ta jména myslím, kromě Janáčka, Martinů, tady Buriana, Berga, mě zase tolik neříkají a možná, že neříkala ani ze začátku vašim divákům. Není to trošku jaksi risk malinko takhle inscenovat taková neznámá díla?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak samozřejmě, že to risk je a zároveň je to i určitá zodpovědnost, protože, když se rozhodnete dělat dílo, které třeba nebylo nikdy uvedeno, tak, anebo třeba leželo nějakou celou dobu v archivu, nebo už ho známe jenom z literatury, nikdo ani, ani neexistuje nahrávka, neviděl, neslyšel, tak je to samozřejmě, já to cítím jako určitou zodpovědnost, že můžu třeba i poopravit názor, který na to dílo funguje, anebo naopak ho uvést v život, nebo ho už dokonale pohřbít. Tak samozřejmě člověk se snaží vždycky tu věc jaksi přesvědčit, nebo, že je kvalitní, nebo, že má v sobě něco, proč stojí za to se k ní vrátit, proč ji uvést, že musí hovořit nějakým, že mluví srozumitelným jazykem, ale zároveň současným, takže to je na tom velmi jaksi lákavé, odpovědné a vlastně mě to velmi baví, protože to dobrodružství si člověk, když člověk přece jenom inscenuje něco, co, co existuje s nějakou interpretační tradicí a tak si říká, no, tak jak to ještě nebylo, jo, když to říkám s nadsázkou, oni si říkají, tak to ještě to nebylo ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to je ambice, aby to bylo trošku jinak, že jo?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Jako ambice, aby to bylo, aby to bylo trošku jinak. Kdežto, když máte věc, kterou, která nikdo neví, jak má vypadat, tak si řekne, je, vlastně ten, je to na vás, oni říkají, jak má vypadat, co vlastně chci sdělit, jak je to sdělení, které třeba vzniklo před mnoha lety, anebo, které autor teďkom napsal, jak ho udělat aktuálním, jak, jak vlastně toho diváka vtáhnout do té hry, protože to máte pravdu, samozřejmě to vědomí toho publika je spíše konzervativní, a to se netýká jen opery, to se týká i lidi chodí na to, co, co znají takzvaně, že jo, nejvíce ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To ale, to, to mají tu zkušenost i zpěváci pop music, protože na jejich koncertech chtějí diváci to, co už znají, to, co už zpívali kdysi v 60. letech. Ale vy když takhle inscenujete něco, co není vůbec známé, tak riskujete, že to divák, takříkajíc, a to teď řeknu hodně vulgárně, až odzívne, jo. Stalo se vám to někdy, že jste se netrefili takhle přímo do vkusu?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Já nevím, jestli přímo netrefili. Tak samozřejmě jsou věci u těch soudobých věcí to někdy vidíte, že ta věc se musí prostě uvést, zkusit a nějak ten jaksi materiál jaksi vzít a dát ho k nějaké diskusi tím, že se provede. Pak se o ní můžem davit bál, bavit dál, já ne, nemám pocit úplného netrefení, spíš jsme se, spíš jsem někdy měl pocit, že se spíš netrefil do vkusu kritiky, ale to spíš jsem pak měl někdy pocit, že vlastně nevědí, co chtějí. Že to je trošku to připomíná ten bonmot o těch ženách. Takže já si myslím, že se to má, že se to má, dělat, ale spíš mě třeba potěšilo, my se v Ostravě věnujeme systematicky vlastně uvádění děl 20. století, to se nejedná třeba o věci, které nejsou v evropském kontextu žádné jako objevy, to, ta evropská dramaturgie je někde trošku dál, myslím teda západnějc od našich hranic, než ta naše v tom, že tady ještě opravdu mají zásadní mezeru i základní díla 20. století a my jsme vlastně začali v roce 2011 s Hindemithovým Cardillacem, což je věc poměrně náročná hudebně, protože ta Hindemithova hudba není úplně posluchačsky jednoduchá, zase je to poměrně zajímavý a strhující příběh, taková trošku i operní detektivka a vlastně i šlo nám o to ty lidi přesvědčit, že to stojí za to, jít na 20. století, na, i na hudbu, která třeba není posluchačsky příliš na ten první, na první dobrou, jak se říká, daná, takže pokračovali jsme dál třeba s Životem prostopášníka Igora Stravinského, kdy třeba se hudebně přijatelně snažíme se Janáčka, který už je světově uváděný autor a u nás tahle je pořád ta nedůvěra, že to je nějaké moc moderní. Já říkám, prosím tě, vždyť ten Janáček, vždyť je to, kolik 160 let, co se narodil, to bude, vždyť to je úplně autor, který polovinu života prožil ve století 19., pravda ta jeho tvorba patří do 20. Takže já myslím, že bohužel to české publikum je ještě stále vázáno příliš velkými předsudky, že je něco na ně moc moderní, tak se toho bojí. Což je velká škoda.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, operní režisér Jiří Nekvasil si ještě chviličku s námi bude povídat na Tandemu, respektive budete povídat hlavně vy. A teď bych vás poprosil o takový malinký výhled, co čeká diváky, návštěvníky moravskoslezského divadla v Ostravě, co pro ně připravujete?
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Tak já začnu tím, co, čím teď vlastně žiji. Já teď jsem vlastně na konci zkouškového procesu, pozítří premiéra poslední opery Bedřicha Smetany Čertova stěna, což je dílo, o které je velmi zajímavé, protože ho psal autor už v té době byl 10 let hluchý a už vlastně se na něm začaly projevovat ty začátek té duševní choroby, na kterou vlastně předčasně zemřel, mu bylo 60 let, byl prostě mladý člověk a do toho libreta, které mu nabídla Eliška Krásnohorská, jakési komicko-romantické pověsti o zakladateli rodu z Vítkovic, který panu Vokovi vlastně jaksi dal takové ty svoje myslím i autobiografické prvky, tím je ta věc zajímá, ta hudba je vlastně mnohdy velmi moderní, je to najednou dílo kolážovité, je to zas v něčem dramaturgicky zase jiný, je to Smetana a v něčem jiný Smetana než je. Takže Čertovou stěnou vlastně to je poslední premiéra naší sezony. My tu inscenaci zahrajeme třikrát ještě do konce sezony dvě premiéry a repríza a zároveň ji také představíme hned záhy divákům na festivalu ve Smetanově Litomyšli. Takže to je poslední premiéra. Ale ještě úplně nezavíráme divadlo, protože ve spolupráci s Ostravským centrem nové hudby chystáme takový už druhý ročník našeho bienále festivalu NODO, nové dny Opery Ostrava, jste my hovořili o těch nových dílech, tak to jsou opravdu ta díla nejnovější, to budou samé premiéry. Z toho jedna česká, dvě, tři světové, jedna vlastně evropská, to je dílo skladatele, který žije od roku 68 v Kanadě a Americe, to je Rudolf Komorous, takže to bude takové to setkání s tou nejmodernější operou, znovu operou, vlastně jakási laboratoř vlastně taková platforma pro toto střetávání. A já jsem moc rád, že vlastně se nám podařilo s Ostravským centrem nové hudby tento festival udělat. Takže divadlo zavřem až na konci června a samozřejmě hrajeme úspěšné inscenace až téměř do konce měsíce.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak tím samozřejmě diváky navnadíte tak, aby i po prázdninách určitě do vašeho divadla zavítali, protože budou vědět, že tam na ně čekají další operní lahůdky. Pod nimi mnohdy bývá podepsán i můj dnešní host Jiří Nekvasil. Moc vám děkuju za vaši návštěvu a ať se daří.
Jiří NEKVASIL, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského
--------------------
Já vám také děkuji. Na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
