Moderátorka Bára Šichanová vzkazuje: Darovat krev nebolí!

„Starší osmnácti let, aspoň 50 kilo, pak otázky z dotazníku – mononukleóza, borelióza, hepatitida během posledních dvou let, v posledním půlroce nesmíte mít piercing, tetování nebo chirurgický zákrok a nesmíte navštívit malarické oblasti, ženy nesmějí menstruovat, pak nesmíte mít přisáté klíště nebo třeba zákrok typu trhání zubů…“ Odpovídám na první otázky hned po vstupu do pražského Ústavu hematologie a krevní transfuze sanitářce Hedvice. Obratem dostávám k vyplnění dotazník. Obsah mě úplně nepřekvapuje – jako poučený prvodárce mám představu, které nemoci a jiné okolnosti by moje dárcovství mohly znemožnit.

Je půl osmé ráno a v čekárně ani zdaleka nekroužkuji v dotazníku sama. „Není běžné, že bychom tu každý den měli tolik prvodárců, ale stane se, že jich je tu i deset. Záleží na počasí i na náladě,“ říká Hedvika.

Po vyplnění dotazníku přichází na řadu test vzorku moči a krve. Z moči se zjišťuje obsah bílkovin a případná přítomnost krve. U vzorku krve rozhoduje krevní obraz. Podle výsledků mě lékařka uvolní, nebo neuvolní k odběru. „Během dvaceti minut vyšetříme jen krevní obraz. Ostatní věci se pak zjišťují až z krevní konzervy,“ dodává lékařka z evidence dárců. Čekání na výsledky testů jsem využila a ptala se.

„Jsem tu poprvé a darovat krev jsem se rozhodla proto, že jsem sama před operací dostala velké množství krve, takže jsem chtěla taky někomu pomoct.“
„Ne že bych neměla trošku strach, ale už jsem podstoupila autotransfuzi, takže vím, o čem to je.“
„Jsem tu taky poprvé, dočetla jsem se, že je málo dárců krve, takže jsem se rozhodla, že udělám dobrou věc, ale bojím se velice,“ říkají moje spoludárkyně. Nela měla strach zbytečně, krev nakonec darovat nemohla kvůli nízkému počtu červených krvinek.

V čekárně před darováním krve|foto: Martina Pavloušková

Moje krev byla v pořádku, předodběrové vyšetření proto pokračovalo: „Kýla byla tříselní, nebo pupeční? Alergie? Léky berete? Marihuana, hašiš, kokain, jiné omamné látky, …?“ Lékařka mi změřila tlak, poslechla srdce, plíce, promačkala břišní oblast a nastínila, jak bude probíhat samotný odběr: „Hodně se napijte, dostanete občerstvení, před odběrem minerálku, čaj. Necháte na sále přece jen skoro půl litru krve, odběr je navíc poměrně rychlý.“

Na odběrovém sále nás bylo pět, u každého dárce dozorovala průběh celé procedury sestra. Odběr nebolí, na začátku cítíte maximálně štípnutí srovnatelné s klasickým odběrem krve. A pak už jen 7 minut čekáte, než se téměř půllitrový vak naplní krví.

Když po odběru svačím zasloužený vdolek, cítím se úplně v pohodě. Jsem ráda, že jsem na odběr, který jsem zvažovala dlouho, nakonec šla. Není proč váhat.