Tma, nemoci a špína. Tak vypadala cesta za nadějí do Nového světa
Chudoba, politické, etnické a náboženské pronásledování vyháněly odedávna lidi z domovů. Jiní se zase vydávali na cestu za nadějí a dobrodružstvím. V letech 1830 až 1947 se na cestu do Nového světa vydalo z přístavu Bremerhaven na sedm miliónů Němců a dalších Evropanů převážně ze střední a východní Evropy. A právě jim je věnované muzeum ve starém brémském přístavu. Každý návštěvník může na osudu konkrétního přistěhovalce zjistit, co taková plavba přes oceán obnášela a jaký osud na emigranty čekal.
V roce 1921 se vydala na plavbu tehdy dvacetiletá Alžběta Kaucká. „Mnozí vůbec netušili, kam se vydávají. Většinou neměli žádnou práci, chtěli si splnit své sny,“ říká k tomu Ilke Saar.
Stojíme mezi pasažéry čekajícími na odbavení. Loučí se ještě s příbuznými, kufry tu stojí na hromadě. Někteří popisují důvody, které je přiměly k cestě do neznáma.
Už úvodní místnost muzea je působivá, velmi autentická. Napovídá, proč muzeum získalo v roce 2007 titul Evropské muzeum roku. „A tady je galerie všech sedmi miliónů vystěhovalců. Každý návštěvník si tu může poslechnout detaily o osudu osoby, po jejíchž stopách se vydává,“ popisuje Ilke Saar.
Cestovalo se v uzavřeném prostoru a ve tmě
Alžběta Kaucká vycestovala hned dvakrát. Pracovala v domácnosti Alberta K., kde se svým zaměstnavatelem otěhotněla. Pak se vrátila zpět do Čech.
Stoupáme na palubu lodi. Cesta do New Yorku tehdy trvala dlouhé čtyři měsíce. „Většina vystěhovalců cestovala ve třetí třídě. Po celou dobu byli ve tmě, v uzavřeném prostoru. Samozřejmě, že se mezi nimi šířily choroby. Hygienické podmínky byly všelijaké,“ přibližuje Ilke Saar.
„Druhá třída byla o něco luxusnější a měla sanitární zařízení. S ním se řada cestujících setkala tehdy vůbec poprvé,“ dodává.
Zejména pro školní výpravy je velmi autentický pohled do minulosti zážitkem. Asi málokdo si dnes umí představit, jaké to bylo být týdny namačkaný ve tmě a mnohdy na velmi rozbouřených vlnách.
A po příjezdu následovala několikadenní internace
„Tohle je příjezd do Ameriky. Zpočátku se tam radovali ze všech lidí, kteří přijeli zemi budovat, ale v 80. letech 18. století už byl příliv emigrantů tak velký, že ho museli regulovat. Vybudovali originální Ellis Island, asi nejznámější přistěhovaleckou stanici,“ vysvětluje Ilke Saar a vybízí mě, abych si vyplnila dotazník, kterému tehdy neunikl žádný emigrant.
Jak zjišťuji, lehké to neměla ani Alžběta Kaucká. Při svém druhém příjezdu do Ameriky ji i jejího malého nemanželského syna čekala několikadenní internace. Dalších podrobností ze života české imigrantky se už nedočkám.
„A tady máme počítače, kde si může každý udělat rodinnou rešerši. Návštěvníci mají možnost se podívat do kartotéky amerického imigračního úřadu i na seznamy cestujících na lodích vyplouvajících z Bremerhavenu,“ ukazuje Ilke Saar.
Pro ty, kdo pátrají po rodinné historii, jde o zajímavé čtení. A nejen pro ně.
