Je návrat koně Převalského do mongolské přírody úspěšný?

Je to jediný kůň, kterého se jim nikdy nepodařilo osedlat. Na počátku 20. století žil nerušeně v početných stádech na území stepí a pouští střední Asie. S rozvojem pastevectví a osidlováním stepí ze své domoviny postupně vymizel.

O návrat vyhynulého druhu se v posledních letech pokouší Zoologická zahrada hlavního města Prahy. Od roku 1998 přepravila do rezervace Tachin Tal na jihozápadě Mongolska celkem patnáct klisen. Poslední tři letos v červnu. Jak se daří tamnímu stádu a je boj člověka s evolucí vůbec smysluplný?

Krajina je v polopoušti Gobi rozlehlá a jednotvárná. Všude samé kamení, trsy trávy, jen v dálce se tu a tam tyčí pohoří. Když se rozhlížíte kolem, vidíte všude pláně. Gambátr, hlavní strážce Tachin Talu, provádí rezervaci, která má asi 4 tisíce hektarů. Dokázal by jí projít i poslepu.

Dohlíží na to, aby se koně měli v rezervaci dobře. Stáda pravidelně sčítá a lokalizuje. Pečuje o ně celý rok. Během zimy může v Gobi teplota klesnout až k mínus 30 stupňům Celsia, v létě půda vysychá a koně trpí žízní. Strážci proto na odlehlých místech budují umělá pítka.

Trojice koní Převalského byla vypuštěna do přírodní rezervace Gobi B na jihozápadě Mongolska|foto: Magdaléna Medková

„Tohle je umělá nádrž, pohání ji solární energie. Pro koně je to jediný přístup k vodě široko daleko. Voda je na západě a východě rezervace, ale tady uprostřed žádný potok není.“ říká Gambátr.

Kůň Převalský žije v harémech, v čele je jeden hřebec, který má k sobě šest až deset klisen. Harémy se mezi sebou nesnesou. Pohromadě je tak v polopoušti Gobi nikdy neuvidíte.

Na otázku, jestli je jeho práce práce smysluplná, Gambátr odpovídá: „Já bych řekl, že ano. V chovu jsme hodně úspěšní. Trvá to mnoho let, než si koně zvyknou. Myslím, že klisnám, které přivezla pražská zoologická zahrada a které jsou v aklimatizační ohradě, bude nějakou dobu trvat, než se sžijí se zdejším prostředím. Jestli se jim daří, budeme vědět tak za 10 let.“

Na 4 tisících hektarech žije podle Gambátra celkem 110 koní. Je to dvojnásobný počet než v 50. letech: „Koní přibývá. Průměrně se ročně narodí tři až čtyři mláďata. Stále na ně dohlížíme a když přežijí krutou zimu, víme, že je to dobré znamení.“

Koně po převozu drží strážci rok v aklimatizační ohradě, aby si zvykli na podnebí tamní polopouště. Vypouštění do divoké přírody vyžaduje dobrou logistiku. I když se strážci snaží pro koně dělat to nejlepší, ne vždy mohou rozhodnout o jejich osudu.

Gambátr, hlavní strážce rezervace Tachin Tal, otvírá bránu ohrady. Pastevci sedají na motorky a snaží se koně vyhnat z aklimatizační zóny. Sedm klisen v čele s hřebcem Mogujem svižným krokem vybíhá do divoké přírody. Motorkáři jedou za nimi. Strážci se snaží stádo nahnat západním směrem. Místo toho klisny panikaří a jedna z nich utíká v protisměru.

Nikolaj Michajlovič Prževalskij, objevitel divokých mongolských koní pojmenovaných po něm koně Převalského|foto: Zoo Praha

O chlup minula auto. Motorkáři jedou za klisnou. Je to Barča, která poslední rok strávila v Dolním Dobřejově. Zmatená kličkuje mezi motorkami. Po 20 minutách Gambátr ukončuje hon. Klisna běží na východ, samotná, bez svého stáda.

„Snažili jsme se nahnat harém motorkami směrem k Šivinosu, což je asi 20 kilometrů od našeho kempu. Bohužel neúspěšně. Jsem si ale jistý, že klisna, která se oddělila, se vrátí zpátky k ohradě. Strážci budou stádo dál monitorovat,“ uzavírá Gambátr.

Podle Jiřího Volfa, bývalého vedoucího plemenné knihy koně Převalského, kterou vydával a zpracovával od roku 1960 až do začátku 90. let, byl poslední kůň v Mongolsku spatřen v roce 1969. To byl skutečně osamocený jedinec.

Názory na to, proč kůň vlastně vyhynul, se liší. Všeobecná teorie je taková, že je vybili pastevci, kteří ho začali vnímat jako dobrý zdroj potravy. Mongolové ale tvrdí, že kůň vyhynul kvůli osidlování a proměně jeho přirozeného prostředí.