Boje za práva žen, Charlie Chaplin nebo Picasso. To podle deníku Daily Telegraph z roku 1914 hýbalo před 100 lety světem
Anglický deník Daily Telegraph sáhl do svých archivů, které vydaly svědectví o tom, že v první polovině roku 1914 lidé v Evropě vůbec netušili, že se blíží čtyři válečné roky, které změní mapu světa i jejich život. Začněme právy žen.
Do paměti čtenářů novin se zapsal výjev ze zatčení vůdkyně hnutí sufražetek Emmeliny Pankhurstové, která chtěla proniknout do londýnského Buckinghamského paláce a předat králi Jiřímu V. petici, požadující volební právo pro ženy. Na fotografii vidíme ženu ze střední vrstvy v elegantním oblečení v náručí policisty, který ji odnáší do vězení.
Práva žen v roce 1914
Paní Pankhurstová získala pozornost veřejnosti, o kterou jí šlo, ale deník Telegraph vylíčil její čin jako úplné vítězství policie. Ženy podle něj podnikly beznadějnou akci a policie ukázala, že rozhodnost nemusí znamenat násilí. Šaty z černého hedvábí lehce ozdobené bílou krajkou neutrpěly žádnou škodu.
Při dalších střetech už policie zacházela s buřičkami mnohem hruběji. Nazítří po akci u Buckinghamského paláce způsobilo šedesát sufražetek na londýnské ulici naprostý chaos, když křičely, zpívaly Marseillaisu a házely boty a noviny na soudní úředníky i přihlížející občany. Zpráva v Telegraphu nesla titulek Orgie sufražetek a vřava před soudem.
Policie sice zastavila pochod sufražetek, ale boj odhodlaných žen pokračoval celé jaro a léto roku 1914. Nikdo přitom nepřišel o život jako rok předtím, když se paní Emily Davisonová vrhla na dostizích v Derby před králova koně. Útoků sufražetek nezůstaly ušetřeny ani kostely a drahocenné obrazy. Veřejnost kritizovala jejich násilí i počínání úřadů.
Na počátku března roku 1914 Mary Richardsonová pořezala v Národní galerii krásný obraz Diega Velázqueze Venuše se zrcadlem ze 17. století. Pachatelku pobouřilo surové zacházení s paní Pankhurstovou, když policie den předtím vtrhla na schůzi sufražetek ve skotském Glasgowě.
Paní Richardsonová se hrdě přihlásila ke hnutí sufražetek a dodala, že obraz se dá určitě nahradit nějakým jiným, ale Emmeline Pankhurstová je nenahraditelná. Zpráva o její smrti ve vězení se později neprokázala.
Další obrazy byly poškozeny v londýnské Galerii Gustava Dorého. Sufražetky, které na ně zaútočily sekerami a těžce zranily strážce, který jim v tom bránil, vydaly manifest, kde hlásaly: „Můžete nás zabít, ale jiné nastoupí na naše místo.“
Obavy ministra vnitra Ronalda Mckenny, který byl napaden ve vlastním domě, ještě zvýšila fotografie arzenálu sufražetek včetně kladiv, holí a bičů, které zachytil snímek v Telegraphu den po incidentu v Glasgowě.
Dvanáctého června umístila skupina žen bomby ve Westminsterském opatství a lehce poškodila korunovační křeslo Edwarda I. Deník Telegraph to označil za podlý útok, o jehož pachatelkách nejsou žádné pochybnosti.
Tehdejší polici i veřejnost tyto činy vesměs odsuzovali, ale současní historici, kteří mají blízko k feminismu, jsou k sufražetkám daleko laskavější, když tvrdí, že bez Emmeliny Pankhurstové a bojovného křídla jejího hnutí by bylo volebního práva žen dosaženo mnohem později. Dnes bývají označovány za hrdinky feministického hnutí.
V srpnu roku 1914 se britské politické klima změnilo a všechny tři hlavní strany – konzervativci, liberálové i labouristé – zařadily do svých programů volební právo pro ženy. Ale než ho kterákoli z nich stačila po volbách zavést, nad rozhořčením žen převážila vlna vlastenectví a pocitu povinnosti.
Sufražetky v září odložily sekerky a podomácku vyrobené výbušniny a vyhlásily příměří. Ministr vnitra téměř současně nařídil propustit všechny sufražetky z vězení.
Bojovné ženy se zapojily do válečného úsilí, převzaly plnou odpovědnost za své rodiny a mnohé z nich se pustily do práce dosud vyhrazené mužům. Velká válka se stala katalyzátorem a ženský džin byl z lahve venku. Do roku 1918 se postavení žen natolik změnilo k lepšímu, že se jim už volební právo nedalo upírat.
Šestého února roku 1918 dal zákon o zastoupení lidu volební právo všem mužům nad 21 let a všem ženám, které se dožily 30 let. Omezení výší majetku z něj však vyloučilo 22 procent žen starších než 30 let. Do té doby mělo ve Velké Británii volební právo sedm a tři čtvrtě milionu mužů a najednou jím disponovalo 21 a půl milionu mužů a žen. Z krveprolití předchozích čtyř let povstalo jen málo dobrých věcí, ale tahle k nim určitě patřila.
Umění v roce 1914
V roce 1914 vládli filmu Charlie Chaplin a Mary Pickfordová, senzací londýnského Královského divadla byl ruský tanečník Sergej Ďagilev a moderním uměním otřásly obrazy mladého Pabla Picassa.
Romantické intriky v komedii francouzského dramatika Victoriena Sardoua byly takový hit, že byly na přání krále a královny předvedeny na hradě Windsoru. Na druhé straně sociálního spektra chtěla vyjít vstříc pracující třídě Společnost pro lidové divadlo, která prodávala předplatné za pár šilinků.
Ve výtvarném umění vystrkoval svou problematickou hlavu modernismus. Daily Telegraph uveřejnil dlouhou recenzi uznávaného kritika Sira Clauda Phillipse, který se vypravil na výstavu postimpresionistů.
Vedle obrazů malířky a návrhářky interiérů Vanessy Bellové a všestranného výtvarníka Duncana Granta byla k vidění díla señora Pabla Picassa. Recenzent řešil otázku, zda jsou to roztomilé žerty nebo nudná bouře ve sklenici vody, a nakonec dospěl k závěru, jsou to jen groteskní obludnosti.
Jiné novinky, které přinášelo převratné 20. století, byly v Londýně přijaty příznivěji. Velký impresário Sergej Ďagilev tam triumfálně vtáhl se smyslnou nádherou Ruského baletu v podání krásných těl Tamary Karsavinové a Vaslava Nižinského.
Prvního června roku 1914 Daily Telegraph užasl nad „nepřekonatelnou genialitou“ basisty Fjodora Šaljapina v titulní roli v Anglii téměř neznámé opery Modesta Musorgského Boris Godunov.
Báječné věci byly k vidění i v biografu. Po kolejích, které pro potěchu lidového obecenstva natáhli Charlie Chaplin s Mary Pickfordovou, přijížděl i vlak plný vybranějších pokrmů.
Z Itálie dorazily dnes už neznámé Vášně renesance, které byly podle recenze z 11. března roku 1914 „mistrovským kouskem, který uchvátil diváky“. Za znepokojivý označil stejný autor dokument o britské armádě, který se podle něj vyznačoval neobyčejně krásnými záběry vybuchujícího šrapnelu.
Nevinný filmový kritik netušil, že ve válečných letech, která už byla těsně za obzorem, jich lidé uvidí mnohem víc.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
