Narušitel veřejného pořádku. Příběh kněze Františka Lízny
„Rád bych svůj život dokončil tím, že třeba budu zabit ve rvačce se skinheady na obranu Romů, aby oni věděli, že za nimi ostatní stojí,“ citoval před pár lety týdeník Respekt slova někdejšího disidenta, jezuity, římskokatolického kněze a poutníka Františka Lízny (1941).
Pater Lízna je příkladem duchovního, který dokázal zůstat v komunistickém totalitním režimu vnitřně svobodný – a po roce 1989 se v tomhle směru v jeho počínání nic nezměnilo.
Po únoru 1948, když mu bylo sedm let, odmítl jeho otec podepsat přihlášku do KSČ. Zakrátko proto putoval na dva roky do tábora nucených prací a rodina se musela vystěhovat z domova.
Pokud jde o komunistický režim, měl Lízna od počátku jasno. Poprvé šel do vězení jako 19letý: „Byl jsem zlehka zamilován do jedné dívky, za kterou jsem putoval přes pole na návštěvy. Když jsem tam jednou přišel, přivítali mě s pláčem, protože jejich otce kulaka právě zavřeli.
Dostal jsem vztek a na cestě zpátky jsem vyndal z konzoly na jedné škole nebo na nějakém úřadu sovětskou vlajku a šel jsem s ní po vsi jako smrtka s kosou. Pak jsem ji roztrhal a navěsil na strom. Ráno na 1. máje mne sebrali a dostal jsem natvrdo sedm měsíců. Ta dívka mě potom už nechtěla znát, protože jsem byl kriminálník.“
Po návratu z kriminálu „vykonal“ František Lízna vojenskou službu u „trestného praporu“ a záhy – roku 1964 – se dostal do kriminálu podruhé, tentokrát za pokus o útěk ze země. Kvůli dobrému výdělku se tehdy nechal zaměstnat na nákladovém nádraží v Uherském Hradišti – dělal těžkou práci, tahal 100kilové pytle, které den co den směřovaly v zapečetěných vagonech do Rakouska.
„Tehdy jsem si říkal, že mám fascinující šanci utéct... Schoval jsem se do jednoho vagonu, ale po dni a polovičce noci mě v Břeclavi vytáhli ven. Asi jsem usnul a chrápal. Dostal jsem rok vězení, docela málo.“
Ať je z tebe Kristův bojovník…
Po druhém kriminále se Lízna rozhodl, že se stane knězem. Díky politické oblevě v 60. letech vystudoval, odjel na krátko do ciziny a kněžské svěcení měl v roce 1974.
To už na něj dohlíželi estébáci, které v kostele poznal, začal je tedy obcházet a žehnal jim: „Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z Tebe stane bojovník pro Krista, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen.“
Lízna byl vzpurný pořád: dostal se do konfliktu s oficiální církevní hierarchií, nikdy neměl tzv. státní souhlas s kněžskou činností – a jak sám říká, ani o něj nestál.
Podepsal Chartu 77, začal se podílet na vydávání samizdatů a byl opět odsouzen, nadvakrát: v procesu se samizdatovou skupinou 28. září 1981 na dvacet měsíců za „rozkrádání socialistického majetku a nedovolené podnikání“ a podruhé v lednu 1982 za poškozování státních zájmů v cizině (dalších 7 měsíců).
Roku 1988 ho StB zatkla znovu, v Brně, na 28. října, při rozhazování „burcujících letáků“. Dostal dva měsíce za „narušování veřejného pořádku“.
Po roce 1989 nepřijal žádnou vyšší funkci, pracoval jako vězeňský kaplan na Mírově, dnes je na faře ve Vyšehorkách. Zvlášť se věnuje Romům a lidem bez domova.
Vykonal několik dlouhých pěších poutí, v roce 2004 například ze Svaté Hory u Příbrami ke Svatému Jakubu do Santiaga de Compostela, později (těžce nemocný rakovinou) šel z hory Kremenec na Cherson.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
