O šťastném závodníkovi
Představte si tu situaci. Je mi tak devět nebo deset let, sedím na amatérsky vyrobené dětské motokáře, řítím se z kopce, a kopec je prudký, vede od Obecáku dolů ke kapličce, kousek od Srpkovy hospody v Benátkách nad Jizerou, rychlost se zvyšuje, brzdy nefungují, vlastně tam ani žádné nejsou, a já nevím, co dělat.
Aby toho nebylo málo, volant se pokazí a motokára si jede, kam chce. Sjede ze silnice kousek za rozcestím, odkud vede prašná cesta k domu strýce Jarouše. Plnou rychlostí se řítím proti čelní zdi stavení mezi silnicí a prašnou cestou. Cítím, že tohle se vymklo z rukou, že nemůžu dělat vůbec nic. Zeď se přibližuje a zřejmě bude to poslední, co v životě spatřím. Pak už jen zavírám oči a bezmocně čekám, co bude.
Následuje náraz, který kupodivu vůbec necítím, žádná bolest, zeď jako by se na poslední chvíli rozplynula a já letím, probírám se, otvírám oči a zjišťuju, že to byl sen. Chvíli váhám, jestli skutečně, jestli se mi nezdá naopak to, co je teď, ale ne, sen bylo to předtím, není žádná motokára, neřítil jsem se z kopce, nekonal se žádný náraz do zdi.
V Obodři byl hodně populární závodník František Šťastný. Všichni ho tam znali, protože pocházel z malého domku pod skalou, u cesty, co vede podél Jizery směrem do Kochánku. Minuli jste mlýn a dům pana Vokouna, co vždycky seděl na zápraží, potom další malé domky. Mělo to atmosféru a bylo to kousek od hospody u Srpka, kde se slavná vítězství Franty Šťastného odborně rozebírala.
Po okolních vesnicích jezdil jeho táta na motorce se sajdkou a vykupoval kůže. Když se blížil, pokaždé typicky troubil a zastavil na místě, odkud vede prašná cesta k domu strýce Jarouše. Před zdí, do které ve snu vždycky narazím, chvíli čekal, až Obodřáci donesou kožky ze svých králíků a koz. Na místě jim zaplatil, zboží přidal k velké haldě na sajdce, našlápl a zase odjel.
Strýc Honďa tvrdil, že Franta byl odjakživa blázen do motorek. Se slavným závodníkem kamarádil, řekl bych, že s ním chodil do školy. V době, kdy se mi poprvé zdál strašidelný sen, byl na vrcholu. Kde se objevil, tam se svou Jawou něco vyhrál. Nevedlo se mu akorát na britském Isle of Man, což byl nejtěžší závod na světě. Došlápla si na něj vždycky neskutečná smůla. Buď mu museli opravit výfuk, nebo se zadřel motor, nebo se vycinkal a skončil v nemocnici. Jednou praskla na jeho Jawě zadní vidlice, což bylo nejhorší, protože jel zrovna na druhém místě.
Párkrát přežil jenom zázrakem. S karamboly začal ve třech letech, když vypadl tátovi ze sajdky. Pak osudová sbírka pokračovala. V bezvědomí býval desítky minut, jednou se probral po třech hodinách. Utržil třiatřicet zlomenin, jednu nohu měl kratší a říkal, že má v sobě tolik šroubů, jako šuplík v železářství. Dodával ale, že ať se děje co chce, člověk musí zůstat optimistou.
Tak až zase poletím proti té zdi, budu myslet na „Šťastného Františka“, jak se jmenuje kniha, co o něm vyšla. Budu na něj myslet s vědomím, že za tou zdí jeden sen končí a jiný možná právě tam začíná.
