V New Yorku se zájemci mohou naučit šachy od zkušených pouličních hráčů
Nejlepší tenisty světa zastihnete při zápasech v New Yorku pouze teď, v době grandslamového US Open, ale třeba vynikající šachisty tam potkáte celoročně. V letních vedrech i zimních mrazech, ráno i v noci. Mnozí z nich nemají střechu nad hlavou. Černé a bílé figurky jsou jejich jedinou záchranou.
Saravuth Inn je jedním z mnoha šachistů, kteří se na Union Square pravidelně scházejí. Dost možná je tím nejslavnějším z nich. Před časem o něm natočili i dokument, čímž se také rád pochlubí. Okolní hráče nezná, má svůj vlastní byznys i své starosti.
Pochází z Kambodži, když mu bylo 13 let, všechny blízké mu prý popravili Rudí Khmérové. On sám jako jediný tehdejší řádění ultralevicového kmene přežil. Zůstal v dětském domově, odkud ho američtí vojáci přepravili do New Jersey.
V náhradním zázemí ale štěstí nenašel, sice vystudoval, našel si ženu a založil vlastní rodinu, ale bez amerického pasu a pořádné práce je nedokázal uživit. Tak žije sám, hlavně na náměstí, kde se stále zdokonaluje ve své profesi. Už šest let.
Saravutha kdysi naučil táhnout figurkami otec a díky tomu teď jako dospělý neumře hlady. Bere si většinou pět dolarů za partii, což je nejenom tady na náměstí obvyklá taxa.
Union Square je jedním z pěti nejvýznamnějších míst, na kterých se v New Yorku šachy veřejně hrají. Nejsou tu stabilní kamenné stoly, jen na sobě poskládané plastové přepravky na ovoce, za kterými sedí dost často bezdomovci, drogově závislí či gambleři.
Šachy jim dávají svobodu, dělají odvážná rozhodnutí, na která v životě z různých důvodů neměli sílu.
Z Washington Square Parku vyhnal šachisty stavební ruch
Mezi zdejšími šachisty je řada silných hráčů z nedalekého kultovního Washington Square Parku. Z vůbec nejtradičnějšího plácku v New Yorku, který je spojený i se jménem legendárního Bobbyho Fishera, je před časem vyhnal tamní stavební ruch, a oni přece potřebují ke své dost často jediné radosti v životě klid.
Ten je tady na Union Square hlavně přes den, ale jak se setmí, už tady burácí a troubí kolem projíždějící dopravní prostředky. Do toho tu občas dochází i k menším hádkám a nesrovnalostem. Poblíž stojící policisté, ale zasahovat nemusejí.
Šachisté si případné konflikty vyřeší mezi sebou sami. „Moc si pil, už nehraj, nemá to cenu,“ chlácholí třeba jeden z hráčů svého rozhněvaného parťáka.
A nečílí se ani zákazníci, dost často studenti i starší školáci, kteří se touží právě touto cenově přijatelnou cestou naučit figurky co nejdokonaleji ovládat.
Maximálně se tak chytí za hlavu kvůli svým zoufalým tahům, ale jinak odcházejí spokojení. I proto, že vědí, že si v noci neustelou na krabicích tak jako většina jejich večerních profesorů.