Fejeton: Eva Budzáková - Moravo, Moravo

Narodila se v roce 1952 v Uherském Hradišti a je původním povoláním telefonistka. To si lze přečíst ve sbírce veršů zrakově postižených autorů Barevné tóny, v níž také publikovala. Vydalo ji olomoucké Tyflocentrum.

Eva Budzáková je od narození nevidomá a od mládí píše básně a krátké prózy. V současnosti rediguje časopis Křesťanská orientace. Přispívá například do muzejního sborníku Lanškrounsko.

Má ráda přírodu, pro jejíž vnímání vlastní světlocit a ostatní smysly. Její manžel – učitel hudby – je v podobné situaci a oba už toho hodně procestovali. Je velkou fanynkou rozhlasu, zvláště rozhlasových her a četeb – a samozřejmě hudby.

„Morava je hééézká zem, na její slávu přííípijem, proto ať vzkvétá Móooorava a její sláva.“ Tak nějak, asi nepřesně, cituji, co ze zapůjčeného velkého magnetofonového pásku halekal s publikem Jaroslav Hutka. Z brněnského rozhlasu jsem tuto píseň nikdy neslyšela, ale některé jiné z jeho desky Vandrovali hudci určitě ano – ještě před Hutkovým odchodem do Holandska. Jak by taky ne, když deska vznikla hlavně zásluhou Jaromíra Nečase?Jaromír Nečas, Emanuel Kuksa, Bohumil Smékal, Světla Juřičková, ta jména mi utkvěla v hlavě už v raném dětství, stejně jako pořad Na pěknú notečku. Nemluvě o Boženě Šebetovské a Jožkovi Severinovi. Těch hlasů z rozhlasu bylo (a dosud je), přemnoho: Josef Veselý mi dělával v letech sedmdesátých společnost v práci, měl moc milé reportáže v programu Domino, poslouchaném nejen dětmi. K jednomu o tiskárně v Kralicích a nalézání literek se jistě rád vrátil v Toulkách českou minulostí, také jednom z brněnských pokladů.

Pátrám dál i ve své minulosti, člověk pořád nesedí u rádia, ale stejně mne právě Brno opravdu dost provázelo. Už i proto, že internátní škola, vzdělávající v Brně na Veveří zrakově postižené, byla osazena „dráťáky“ jako tehdy všechen veřejný prostor. Hodně sice vysílala Praha, ale každý den se ozývala dvakrát i znělka Hlasu Jihomoravského kraje. Motiv z Janáčkovy Balady blanické – tu jsem pak slyšela na koncertě ve Zlíně celou. A když už jsme u Janáčka: později se mi povedlo potkat, byť jen ve zmíněném rozhlase po drátě, jeho dávnou hospodyni paní Marii Stejskalovou – někdy v šedesátých letech mi zkrátila čekání u holiče.

Hodně moravského se ozývalo v roce 1963 v souvislosti s tisícím stým výročím příchodu Cyrila a Metoděje. Tehdy v jedenácti letech se mi sice nepodařilo dostat se na výstavu Velká Morava, ale dost jsem o ní slyšela zase z Brna. Opravdu mne to vše zajímalo, včetně Janáčkovy Glagolské mše.

Také Paprsek s Přemyslem Matulou pamatuji. Ale za nějaký rok se můj zájem posunul k Nedělníčku a Brněnskému kolu, zkrátka populárním písničkám, hodně nahrávaným Studiem Brno a jinými orchestry, tehdy známými. A nechyběly ani Synkopy 61 s písní Válka je vůl. Brněnský rozhlas tehdy informoval, snad přímo v šedesátém osmém roce, o pěším pochodu studentů z Brna do Prahy, majícím jako heslo tento věčně aktuální slogan. Písničky jsme poslouchaly se spolužačkami, dodnes si pamatuji Petra Pospíšila, Milana Černohouze, Helenu Blehárovou, Vlastu Bláhovou i další. Bromův orchestr hrával v Luhačovicích na Mysliveckém plese, a tam jsem, byť jen zvenku, slyšela jeho přímou produkci, tedy její zlomek. Brněnské nahrávky, i tu o majoru Gagarinovi, slyším dodnes ráda, bylo to moje velice rané mládí… Později přešel můj zájem spíš k literatuře, tedy četbám a hrám. Ale už tehdy mne zaujali předchůdci Zelného rynku, tedy Pestré minuty a Obzor.

Písničku Moravo, Moravo nás naučil ve zpěvu pan Rudolf Krchňák, nevidící pedagog, skladatel, esperantista a znalec dalších řečí. Dověděli jsme se od něho, že hudbu složil rytíř z Dietrichů, a slova – doufám, že to dobře pamatuji – sám Václav Hanka. Kdopak ji ještě zná? Já už skoro ne, ale je nás víc, kterým zní v uších ta stařičká znělka, opět se sem tam ozývající také v původní podobě.

Chytrý pořad Na shledanou v sobotu, v roce 1968 se slavným Josefem Hlavou, a z téže doby píseň Zachovejte klid, jak ji Petr Ulrych zpíval jen tak s kytarou, to je k nezapomenutí!

S rozhlasem je spojena existence nás mnohých. Kdosi nedávno řekl, že rádio a audioknihy nejsou jen pro slepé. Samozřejmě s ním souhlasím, ale vím, že lidem s větším i menším poškozením zraku je u oné skříňky bez obrázků opravdu lépe. A rádi se přidají i ti, kterým nechybí fantazie a ochota dosadit si to neviděné vlastní „televizí“.

A protože Brno, aniž by člověk musel na internet, doléhá i k nám do východních Čech, lze konstatovat, že je stále poslouchatelné. A příjemné je, když se jen tak zničehonic ozve pěkná moravská lidová písnička. Je i dobré vědět, co se děje v rodném kraji.

Dalo by se psát, někdy i kriticky, dost a dost, ale teď zbývá jen přát brněnské stanici, kdysi právě takto běžně známé, bez ohledu na změny názvů i generací, mnoho šťastných let pro ty, kdo budou umět nejen poslouchat, ale i naslouchat, přemýšlet a vnášet vlastní podněty. Je to přece rozhlas naší Moravy, ať žijeme sebedál! (úryvek)

Fejeton uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 6. září.