Vrakové potápění, to není jen romantika. Na hladinu se utíká těžko, uznává Jindřich Böhm

Svůj první vrak objevil Jindřich Böhm v anglických vodách. „Byl jsem první po 70 letech, kdo se k němu potopil,“ vzpomíná a popisuje, jakou měl radost, že hledání dovedl do úspěšného konce.

Čtěte také

Potápěč by měl být podle Jindřicha Böhma odolný vůči stresu. „Dýcháme směs helia a kyslíku, což neumožňuje přímý výstup na hladinu,“ vysvětluje. Pokud tedy dojde k nečekané situaci, člověk nemůže z minuty na minutu vyplavat k hladině. „Musí nejprve zvládnout dekompresní zastávky, což může trvat i hodinu dvě,“ přibližuje. Proto pro potápěče končí ponor, když se dostane z vody ven.

Jak se člověk stane oficiálním hledačem vraků a lovcem pokladů? Stačí se přihlásit. „Pokud hledám vrak s pokladem, je třeba se dohodnout s majitelem, což může být třeba pojišťovna nebo stát. Každému hledači je přidělena licence a podíl na kořisti,“ nastiňuje.

Vrakový potápěč Jindřich Böhm|foto: Šárka Ševčíková

Co dělá v krizových situacích a proč tvrdí, že v nich má na výběr alespoň ze tří možností řešení? A jak se v něm během let vyvinulo vnímání potápění? Ptala se Lucie Výborná po 10. hodině.

Audio záznam rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.