Pamětníci si připomenou 60 let od zrušení pomocných technických praporů
Bývalí příslušníci pomocných technických praporů si po více než 60 letech připomenou jejich zrušení. Inteligence a politicky nespolehliví lidé končili za minulého režimu ve vojenských táborech nucených prací. Řada ‚pétépáků‘ náročnou fyzickou práci nevydržela.
„V dobrých restauracích se káva bez vody nepodává,“ vzpomíná pětaosmdesátiletý Jiří Růžička. Na zdi mu visí několik starších obrazů, na jednom z nich je prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Prvního československého prezidenta má podle něj v oblibě i řada dalších bývalých ‚pétépáků‘. „Tihle lidé byli vychováváni, a opravdu to v nás zůstalo, v duchu prvního prezidenta T. G. Masaryka k pravdě, slušnosti i vlastenectví.“
Na roky v pomocných technických praporech vzpomínal s Jiřím Růžičkou reportér ČRo Martin Karlík
Jiří Růžička dnes bydlí v Černošicích u Prahy. Pochází ale ze Slivence, kde měl jeho otec 85 hektarů polí. Místo na vojnu tak po maturitě narukoval k pomocným technickým praporům. Nejprve byl v Karviné v dolech, potom pracoval na stavbách po celém Československu.
Zcela běžně musel holýma rukama vykládat cement z železničních vagónů. „Už jsme měli úplně rozežrané a zhnisané ruce a předloktí. Když jsme šli na ošetřovnu, setřel to lapiduch špachtlí, co se strká do krku, a šli jsme znova,“ vzpomíná Jiří Růžička.
Právě kvůli nevyhovujícím pracovním podmínkám zemřelo nejméně 140 příslušníků PTP.
„A to nemáme všechny podchycené. Pokud člověk zemřel na místě, byla to mimořádná událost, ale když zemřel v nemocnici, neměla s tím vojna nic společného a jeho smrt byla evidovaná v nemocnici a na velitelství ne,“ upozorňuje pamětník.
Další tisíce nasazených utrpěly úrazy s doživotními následky. I ty si dnes ti, co přežili, připomenou v Zaječově, kde bylo začátkem padesátých let jedno z velitelství pomocných technických praporů.
