Eva Kadlčáková: O životě a smrti

„To je jednoznačně karmický,“ prohlásila Naty, „to si neseš z minulýho života. Tam jsi nejspíš opustila ty jeho, tak on ti to teď prostě vrátil.“ Koukala jsem na ni jako puk. „Já bych spíš myslela,“ namítám, „že jsem udělala něco blbě teď. Nejspíš jsem si s ním neměla vůbec začít.“ „Ba ne, to ne, “ ona na to, „vy jste se museli potkat, museli jste si to vyřešit.“

Hloupost, říkám si v duchu. Ale myšlenka na to, že za současné děje a za naše aktuální chyby může něco, co se stalo dávno před životem, je lákavá.

To jsme prý byli někým jiným, lhostejno, zda mužem nebo ženou, a naši blízcí nám byli blízcí, ale taky jinak. Otec nám byl synem, syn milencem. Neuzavřené vztahy, způsobené bolesti a nedokonalosti duše staly se nám údajně příčinou věcí dnešních.

„To si v sobě můžeš nést po staletí,“ vysvětluje Naty, „a možná ještě po staletí poneseš.“ „Cože?“ děsím se. „Já nechci žádný záležitosti na staletí. Chci bejt šťastná teď a tady!“ Směje se. A že prý až si tu karmu vyčistím, bude to dobrý. Dva, tři, čtyři životy - a je to!

Jdu domů a pouštím si sprchu. Karma nade mnou ohřívá vodu a moje mysl se v jejích blahodárných iontech otevírá úvahám. Je na tom celém něco pravdy? Má historie takovou moc? Jsou duše opravdu přenositelné v prostoru a čase? Cestují s námi z těla do těla, kultivují se a míří k dokonalosti? Nebo je to celé výmluva a lidé si na světě jen tak bez důvodu ubližují, milují se a zabíjejí z rozmaru, z vášně, z nerozumu?

Dává všemu lidskému konání smysl jedině věčnost, anebo jsme prachobyčejně smrtelní a na to, abychom vykonali něco dobrého a pokusili se uskutečnit sen o štěstí svém i svých bližních máme jen jediný pokus?

A jestli ano, za což vehementně hlasuje mé vodou obtékané racionální já, proč nám pak někteří lidé připadají, jako bychom je už dávno znali? Proč máme pocit, že se děti rodí s jakýmsi prchavým poznáním, které jako nemluvňata nemohou sdělit a které do prvního slůvka bezpečně zapomenou? Proč je tělo po smrti o 21 gramů lehčí? Byl to jen poslední výdech, anebo s ním vyletěla duše?

V tom zadrnčel telefon. Volala máma. „Zdálo se mi, že jsem umřela!“ sdělovala mi naléhavě. „Vážně? Tak to budeš dlouho žít!“ opáčila jsem jí zvesela, balíc se do ručníku. „A jak to vypadalo? Vyprávěj!“ A mami vyprávěla, slyšitelně uklidněná, a já ji poslouchala, pohodlně opřená o pračku.

Věci mezi nebem a zemí sice nemají logiku, ale existují, běželo mi přitom hlavou. Jak jinak by ve chvíli, kdy přemýšlím o smrti, mohla osoba blízká přijít s takovým zážitkem? Když tu moje křesťansky založená matka povídá: „No, a nebylo ti tam nic. Zhola nic. Ani světlo, ani andělé, ani čerti. Vůbec nic. Pusto a prázdno… A tak nějak si myslim, že to nakonec i bude!“

Vida. Máme tu odpověď.

Ačkoli: jak by mami mohla popsat děj, který nikdy nezažila? Jak by mozek, který v noci šrotuje naše zkušenosti, mohl vygenerovat takovou, jakou nemá? Neocitáme se s těmi všemi úvahami náhodou zase na počátku?

A byla dřív slepice, nebo vejce???

Spustit audio