Kontrastnost Fibichovy hudby je strhující, říká dirigent Fiore, který nastudoval Pád Arkuna

Naposledy v Praze sklízel úspěch se svým nastudováním Wagnerova Prstenu Nibelungova nebo Parsifala. Dnes v Praze představí svou hudební vizi opery Zdeňka Fibicha Pád Arkuna. Americký dirigent John Fiore ji nastudoval s orchestrem a sólisty opery pražského Národního divadla a navázal tak na svou předchozí práci. Dirigent, který pracuje v nejrenomovanějších operních domech světa, poskytl rozhovor redaktorce Markétě Kaňkové.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Národní divadlo v Praze

Národní divadlo v Praze | Foto: Národní divadlo

Jaká byla vaše bezprostřední reakce, když jste poprvé otevřel Fibichovu partituru Pádu Arkuna?

Partituru této opery jsem poprvé viděl v archivu Národního divadla a byl jsem jí zcela uchvácen, nadšen. Hned jsem si řekl, že by bylo úžasné toto dílo nastudovat a inscenovat. V archivu jsem tehdy byl s režisérem inscenace Jiřím Heřmanem. Okamžitě jsem si sedl ke klavíru a celou operu jsem mu přehrál a přezpíval - od začátku až do třetího dějství. Někdo to dokonce zaznamenal na video, které ale není veřejně přístupné.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor s americkým dirigentem Johnem Fiorem natočila redaktorka Markéta Kaňková

Musím říct, že Fibichova hudba ke mně okamžitě promluvila, je velmi blízká mému srdci. A nejen proto, že v mnoha směrech připomíná hudbu Richarda Wagnera, především harmoniemi a hudebními motivy. Také jsem okamžitě pocítil lítost nad tím, že Fibichova hudba se v Čechách ani ve světě více nehraje.

Jak vnímáte hudební jazyk, kterým Fibich v této opeře mluví? Je pro vás v něčem objevný?

Objevný je tím, že je to úžasná, skvělá hudba. Fibich uměl výborně psát pro hlasy a byl také mistrem instrumentace. Byl jsem šokován tím, že existuje tak kvalitní hudba, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. K Pádu Arkuna totiž neexistuje kompletní nahrávka. Představoval jsem si, jak si lidé, až tuto hudbu poprvé uslyší, pomyslí: „Jé, to je ale krásná hudba.“ Má totiž neuvěřitelnou hloubku a vážnost, na druhé straně je ale velmi barvitá, emocionálně hluboká. Místy velmi temná, na druhou stranu ale velice světlá, pozitivní.

Hudba Pádu Arkuna vychází z charakterů jednotlivých postav: například Dargun - hlavní mužská postava - je velice agresivní, je nositelem temných hudebních motivů. A potom je tu zase hudba, která ilustruje mladý milenecký pár - Margit a Jaroměra, která je plná křehkosti, něhy a jemných citů. Tato kontrastnost Fibichovy hudby je prostě strhující.

Jde o velkou, epickou operu, která žádá silné a dramatické hlasy. Bylo těžké vybrat vhodné interprety pro postavy, které vytvořili Anežka Schulzová a Zdeněk Fibich?

Musím se přiznat, že do castingu v divadle jsem příliš neviděl, a tak jsem se spolehl na zkušené lidi, kteří znají místní podmínky. Znal jsem Evu Urbanovou, se kterou jsem dělal řadu projektů. Když jsem viděl roli Radany, okamžitě jsem myslel na ni. Řekl jsem Jiřímu Heřmanovi, že by Radanu měla zpívat ona, a on s tím naprosto souhlasil. Z předchozí spolupráce jsem znal také Danu Burešovou, představitelku Helgy, a také Mariu Kobielskou. Pro roli Helgy se obě dvě skvěle hodí. Myslím, že opera je obsazená velmi dobře.

Jak probíhá vaše spolupráce s režisérem Jiřím Heřmanem?

Jiří je velice citlivý k hudbě, což je pro operního režiséra velice důležité. Tuto operu skutečně miluje, stejně jako já. Byl nadšený pro věc od prvního momentu, kdy slyšel první tóny. Je prací naprosto oddaný, a i proto se mi s ním pracuje skvěle. Jeho cílem je zpřístupnit Pád Arkuna úplně všem.

Fibichova pozdně romantická opera Pád Arkuna se na jeviště Národního divadla vrací po osmdesáti letech. V inscenaci režiséra Jiřího Heřmana se v hlavních rolích představí Dana Burešová, Eva Urbanová, Aleš Briscein nebo Jiří Sulženko.

Je ale typem režiséra, který ačkoli se snaží přiblížit operu současnému publiku, respektuje a zachovává původního ducha opery. Velmi se mi líbí estetika, kterou vytváří na jevišti. Svým způsobem je to klasické, z dramatického pohledu ale velice působivé. Bude krásné se na to dívat. Velmi si jeho režijní práce vážím a oceňuji ji.

Takže s jeho režijním konceptem zcela souzníte?

Naprosto. Mám rád režiséry, kteří nehledají senzaci za každou cenu, respektují původní dílo a nepřetváří ho do nějakých hybridů. Nechtějí všechno měnit a za každou cenu šokovat. Jiří Heřman takovým režisérem je. Respektuje původní dílo, a i když vnímá a interpretuje některé motivy i postavy po svém a vidí věci daleko mnohovrstevnatěji, než jak jsou napsány v původním díle, vše se odehrává v duchu původního díla. A to je ta nejdůležitější věc.

Jak jste se vyrovnával s libretem? Jedná se o výsostně poetický text, psaný navíc archaickým jazykem. Bylo pro vás těžké proniknout k jádru textu?

Přiznám se, že tam jsou místa, která mi stále dělají potíže. Potíže s textem mají ale i rodilí Češi. Při studiu jsem měl ale velkou pomoc. Libreto jsem studoval s pomocí jednoho českého přítele, který mi přiznal, že on sám musel některá slova a výrazy dešifrovat. Čeština můj rodný jazyk není, takže přirozeně nedokážu vnímat všechny jeho nuance. V každém případě je to krásný jazyk a miluji jeho zvuk.

Spolupráci s Národním divadlem jste zahájil v roce 2005. Od té doby jste tu hudebně nastudoval a dirigoval řadu oper, například Wagnerův Ring a Parsifala nebo Pucciniho Děvče ze Západu. Co vás nutí stále se k Národnímu divadlu vracet?

Dílo se skládá ze samostatného prologu Helga a tříaktové opery Dargun. Námětem pro skladatele a jeho spolupracovnici Anežku Schulzovou byla křížová výprava dánského krále Valdemara I. Velikého, při které zničili starou slovanskou svatyni boha Svantovíta na Arkoně na severoněmeckém ostrově Rujána.

Vždycky se mi moc líbilo tady pracovat. Miluji české Národní divadlo, miluji Prahu. Je pravda, že několik projektů jsem tady už udělal. Tentokrát jsem měl ale ohromnou chuť zkusit tady něco úplně nového. A musím říct, že Pád Arkuna je pro nás všechny velká výzva.

Není to jednoduchá práce. Je to náročné dílo, složitě napsané pro orchestr a také zpěváky. Pro nás všechny je to zcela nová věc, není to opera, kterou by každý znal z běžného repertoáru. Není tedy k čemu se odkazovat, z čeho čerpat, na co navazovat.

Zpěváci ale na svých rolích udělali neuvěřitelnou práci a také s orchestrem jsme odvedli kus práce. Pád Arkuna jsou v podstatě čtyři malé symfonie, takže to je skutečně „něco". Pád Arkuna je velká výzva. Krásná a skvělá výzva.

Markéta Kaňková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme