Troufalost? Vyšla kopie Davisovy Kind od Blue
Newyorská kapela Mostly Other People Do The Killing vyvolala svojí sedmou deskou „Blue“ bouřlivé reakce. Jde totiž o notu po notě přesnou kopii jedné z nejzásadnějších jazzových desek, Kind Of Blue Milese Davise. Proč tolik emocí?
Na otázku můžeme odpovědět rovnou, odpověď je přece každému čtenáři hned jasná. Protože se Mostly Other People Do The Killing trefili do jednoho ze základních dogmat jazzové víry, kterým je osobitost projevu. A také kouzlo daného momentu. Hezky to vystihl kritik Dan Morgenstern: „Proč se otravovat replikou mistrovského kusu, který už existuje? Je jenom jeden originál.“
Skutečně, má nějaký umělecký smysl snažit se natočit a vydat reprodukci dokonalého díla? Umělecký nikoliv, ale jiný možná ano. Kapela, která už v minulosti proslula mírnými provokacemi v mezích zákona, třeba tím, že výtvarným provedením obalů svých předchozích desek parodovala klasické tituly Arta Blakeyho či Ornetta Colemana, dokáže svůj počin do jisté míry obhájit. Zdá se, že nešlo o pouhou „drzost“ s předem danou jistotou vylámaných zubů:
„Nejzajímavější na celém projektu ve skutečnosti bylo, že je nemožný. Důvod nemožnosti je ve výtažku toho všeho, co dělá muziku úžasnou. Nemůžete znít stejně jako John Coltrane nebo Miles Davis bez ohledu na to, jak pilně se o to budete snažit. Otázka spíše zněla, jak blízko se můžeme dostat,“ vysvětlil Matthew „Moppa“ Elliott, kontrabasista Mostly Other.
Kapela vlastně nahrála jen takové akademické cvičení. Velmi pracné cvičení, vždyť přesně rozepsat jednotlivé detaily improvizací musel být úkol pro vraha, ehm, do the killing... Přesto je intenzivně kritizována. Ne proto, že by zneuctila originál. Členové Mostly Other se přece nestaví na roveň Davise, Coltranea, Adderleyho, Chamberse, Cobba a Evanse (resp. Kellyho) jen proto, že dokáží jejich party zahrát. Vědí, že natočit geniální dílo v roce 1959 díky přízni mimořádné inspirace a zásluhou tvůrčího génia není totéž jako rozebrat ho a s pomocí studiové techniky (Jon Irabagon z Mostly Other dokonce nahrával oba saxofonové party, Adderleyho a Coltraneův, pomocí playbacku) jenom zreprodukovat v roce 2014. Kapele je zazlíváno, že nenatočila materiál z Kind Of Blue PO SVÉM.
... A zde je kopie z roku 2014:Když vynecháme reakce nekonstruktivně urážlivé, jako typický vzorek názoru ostatních muzikantů, kritiků či zasvěcených posluchačů poslouží třeba to, co napsal „náš člověk v New Yorku“ Karel Růžička Jr. prostřednictvím Facebooku:
„Určitě to přitáhne nějakou pozornost médií a musím připustit, že jde o mnohem sofistikovanější způsob jak vyvolat poprask, než když Alex Hoffman bez respektu stáhl Waynea Shortera... Je úplně v pořádku, že Wynton a Branford Marsalisovi točili svoje pocty Armstrongovi, Coltraneovi a Rollinsovi, ale oni to dělali po svém. (...) (Nahrávka Mostly Other) je technicky velmi působivá, něco podobného byste mohli zkusit udělat jako úkol do školy, ale postrádá to jakýkoliv druh ducha, který je přesně tím, co dělá originál Kind Of Blue tak mimořádným.“
Velmi podobně, ale mnohem smířlivěji se ostatně vyjádřil i bubeník Jimmy Cobb, jediný žijící muzikant, který se na Kind Of Blue podílel: „Necítím tu lidskou část, individuální zvuk, který jsem vnímal, když jsem prožíval tyhle sessions. Ale hele, klasika po staletí nedělá nic jinýho než hraní not, který napsal někdo jinej. Jestli klukům stálo za všechen ten čas udělat to, naše muzika pro ně musí něco znamenat.“
Dodejme, že ani klasika si nemyslí, že lze a je žádoucí hrát určitou skladbu naprosto přesně stejně. Nikdo nevidí do hlavy autorovi a mohlo by hned dojít ke sporu, co vlastně znamená „přesně stejně“. Vždyť i striktní notový zápis skýtá vůli v „osobní“ dynamice, frázování a timingu, v přesvědčivosti pojetí, v samotném vytváření tónu a jeho barvy. Právě to vyčleňuje dobré interprety klasiky, protože přehrát i náročnou skladbu díky propracovanému školnímu drilu už dokáže kde kdo.
I tento moment používají Mostly Other People Do The Killing v obhajobě: „Lidé si mohou pečlivým porovnáním nahrávek znovu potvrdit, co mají na Kind Of Blue rádi, co dokážeme a co už nejde napodobit,“ říká Matthew Elliott. Vlastně tak vědomě shazuje vlastní snahu, nabízí se jako „horší referenční vzorek“.
Máme demokracii, pokud zaplatí autorské poplatky, mohou si Mostly Other nahrávat, co chtějí. A bez ironie, jejich snaha by mohla posloužit třeba na výchovných koncertech. Ukázat „z listu“, jak asi to tenkrát Miles a spol. vlastně udělali (aniž by to plánovali), což může interprety „akademického střihu“ zajímat – ale vlastně to může inspirovat i vlastní nápady.
Zbývá tedy oprávněná výčitka, že na sebe kapela „levně“ upoutala pozornost médií i publika. Nechci dělat ďáblova advokáta, ale to je z velké části i naše vlastní chyba. Mostly Other navíc nejsou hudební zločinci a ďáblové, průšvih dělá z celé kauzy právě vypjatá pozornost, která se tomuto podstatou akademickému pokusu věnuje. Máme přece svaté právo desku neposlouchat a ignorovat. Ona zní opravdu poněkud sterilně, bez jiskření energie, která doprovází spontánní nápady a odlišuje je od interpretace daného. Na druhé straně, ani vytváření nedotknutelných model přece neodpovídá jazzovému přístupu, že? Nechejme Mostly Other People dýchat... a plavat. Když příště udělají... ehm, třeba kopii Brubeckova Time Out, možná díky nezájmu sami přijdou na to, že by bylo lepší přistupovat k muzice jinak.
Ale napáchali Mostly Other jazzu nějakou škodu? Myslím, že nikoliv, takový dopad jedna replika vážně nemá. Celý humbuk kolem Blue je povykem pro nic. Ať si malíři kreslí kopie Mony Lisy. Ať si muzikanti hrají All Blues, So What či Flamenco Sketches podle striktní notace, do které se přepíšou i pověstné geniální Davisovy „kiksy“ a „ufouknutí“, i když tato hudba nevznikla, na rozdíl od jiných děl, se záměrem pozdější reprodukovatelnosti kýmkoliv dostatečně technicky vyspělým. Na tom není nic špatného, že si hudebníci chtějí vyzkoušet oblíbené kusy zahrát. Povahu jazzu stejně zničit nedokážou, on už si svoji živelnost sám uhlídá.