Bez svobody nelze žít, prohlásil Martin Klíma 17. listopadu. Dav na Albertově mu tleskal

Pražský Albertov byl 17. listopadu 1989 plný nespokojených mladých lidí. V 16 hodin se tam sešli, aby uctili památku studenta Jana Opletala zavražděného za protektorátu. Na Albertově se mluvilo také o nesvobodě a bezpráví v Československu. Začínala sametová revoluce.

Ulice Na slupi na pražském Albertově byla téměř ucpaná. I přes mráz tam mířili stále další a další lidé. Řada z nich držela v rukách květinu, většinou růži.

Až 15 tisíc lidí zpívalo neoficiální studentskou hymnu Gaudeamus Igitur. Nad hlavami davu vlály československé vlajky i transparenty s nápisy „K Vánocům svobodu“, „Nechceme Miloše“ nebo „Demisi dinosaurům“.

Slovo si vzala Monika Pajerová ze Socialistického svazu mládeže, který akci spoluorganizoval. Oznámila program a představila řečníky: „Za studenty sdružené v Socialistickém svazu mládeže promluví Jiří Jaskmanický. Za všechny ostatní studenty všech pražských vysokých škol promluví Martin Klíma.“

Řada studentů po ohlášení jména Jaskmanického nesouhlasně pískala. V převaze byli ti, kteří Socialistický svaz mládeže kritizovali.

Ještě před akcí Martin Klíma tipoval, kolik přijde lidí. Myslel si, že asi jen dva tisíce. Přeplněný Albertov ho proto musel překvapit.

„V roce 1939 nepochybovali o tom, že poroba je horší než smrt, že za svobodu se musí bojovat a že bez ní nelze žít,“ vzpomínal ve svém projevu na Jana Opletala a další, kteří nasazovali životy za akademickou svobodu.

autor: hla
Spustit audio