Pavel Maurer si v Paříži nepochutnal. Že by Francouze přestalo bavit vaření?
Gastronaut Pavel Maurer byl na krátké dovolené v Paříži. A byl zklamaný. Nevadili mu turisté, páchnoucí metro ani fronty. Jediné, co mu skutečně zkazilo náladu, bylo jídlo.
Ernest Hemingway, jeden z mých nejmilovanějších spisovatelů, napsal o Paříži 20. let minulého století skvělou knížku s názvem Pohyblivý svátek. Se svými přáteli jsem před týdnem zažil Paříž spíš jako pohyblivý průšvih.
A to vůbec neberu v úvahu, že nám celé tři dny pršelo, že jsme, byť mimo sezónu, neustále zakopávali o tisíce turistů, že na Montmartru je tolik patlalů a rychloportréterů, že se přes ně nedá ani podívat na nádherné romantické budovy této kdysi bohémské čtvrti.
Nevadilo mi ani, že metro páchne, vlaky jsou nacpané k prasknutí v jakoukoli hodinu, 300metrová fronta do Louvru ani taxikáři, kteří se od těch našich při používání taxametrů až tak moc neliší. Ale zásadně mi vadilo, jak se katastrofálně zhoršily kulinární služby v této kolébce světové gastronomie.
Za poslední tři měsíce jsem byl v Paříži podruhé a musím předeslat, že jsem se vždy docela poctivě připravoval, kde budu jíst. Téměř statistickým průzkumem jsem plánoval návštěvu podniků, které jsou ohvězdičkovány slavným průvodcem Michelin, pak podniků, které získaly doporučení od různých mezinárodních vyhledavačů, a také jsem přečetl pár knih. Ale musím vám sdělit pravdu, i když je tvrdá. Už do Paříže hodně dlouho nechci!
Jídla byla úplně tragická, ať stálo menu 300 korun nebo 3 tisíce. Nedochucená, nedovařená, porce nesmyslně malé, nebo naopak bláznivě velké.
Kam se poděla typická francouzská lehkost a šarm? Myslím v jídle. Pařížanky se nezměnily a vypadají stále skvěle! Ale vraťme se do světa gastronomických poklesků. Přiznám se, že jak jsem drzý a zvídavý, nahlédl jsem vždy do kuchyně, kdo vlastně vaří v podnicích, které mi někdo doporučil nebo které jsem si sám vyhodnotil jako to nejlepší pro okoštování.
Vždy vařili lidé tmavé pleti. Vždy. A na tom trvám. Že by už Francouze přestalo bavit pracovat? Nebo že by tmavší pleť znamenala nižší mzdové náklady? Moje srdce i můj žaludek jsou otevřeny všem rasám, ale přemýšlel jsem, kde je limitující faktor.
Představte si, že vám připravuje stovky let vyvíjenou francouzskou specialitu někdo, jehož vůně, zvyklosti, cit pro koření, dětská chuťová paměť a kultura patří úplně na jiný kontinent. Mnohé se dá asi naučit, ale některé detaily jsou, podle mého názoru, nepřenosné. Ty máme vrozené.
Že se jedná o lacinější pracovní sílu, to při zdejších cenách jen stěží chápu. Ale až budu chtít zajít na marockou nebo nigerijskou kuchyni, vím kam jít. Francouzi by však měli vědět, že začínají pohřbívat základní kámen své identity, svoji jedinečnost.
Pokud tedy chcete otestovat autentickou francouzskou kuchyni, nejspíš jeďte raději mimo hlavní město. A jako bonus si pamatujte, že zcela spontánní arogance číšníků patří naprosto přirozeně k místnímu koloritu.
