Sergej Loznica: Čas není lineární, neodpovídá tomu, co ukazují hodinky

Přinášíme rozhovor se špičkovým ruským filmařem Sergejem Loznicou o filmu Majdan, zastaveném času v postsovětských republikách, výzvách na pomezí umění a politiky i o potenciálu velké nové revoluce a nastávající společenské samoorganizace, v níž věří.

Přečtěte si také přepis části rozhovoru:

Jaké cíle jste si kladl při filmování všech událostí na Majdanu? Jak jste se rozhodoval o stylu filmu?

Za hlavní cíl jsem si stanovil hned poté, co jsem na místo dorazil, zachytit ty události. Jsem hlavně dokumentarista. Měl jsem pocit, že si nemůžeme dovolit propásnout tak důležitý moment naší historie. Začal jsem prostě točit to, co se tam děje. Teprve pak jsem začal víc přemýšlet o tom, co se na Majdanu odehrává. A taky jsem začal hledat svého hlavního hrdinu. A našel jsem ho – mým hlavním hrdinou byl tentokrát lid. A pak už bylo všechno jednoduché. Prostě jsem jen sledoval svého hrdinu. Ta situace pro mě byla zvláštní tím, že jsem filmoval něco, o čem jsem netušil, jak to dopadne. A nevěděl to nikdo. Všechno se to vyvíjelo přímo před našima očima v reálném čase. Když se začaly dít všechny ty politováníhodné násilnosti a prezident utekl ze země, bylo mi už jasné, že z toho bude film.

Když jsem se rozhodl udělat s vámi rozhovor, podíval jsem se na váš starý dokument Artěl z roku 2006. Co do tématu je naprosto odlišný, sleduje skupinu mužů na lovu kdesi na severu Ruska. Ale co do formy vidíme jisté podobnosti. Záběry z větší vzdálenosti, pozorování v celcích a statických záběrech...

Sergej Loznica |foto: Petr Novák Wikipedia

Nepoužívám statické záběry vždycky. Záleží na konkrétním filmu a na jeho myšlence. Ale na Majdanu jsem si je zvolil. Obecně platí, že když pohybujete kamerou, většinou sledujete nějaký pohyb, někoho kdo se hýbe. Když máte za hlavního hrdinu dav lidí, tak to nejde, protože kdybyste kamerou hýbal, soustředil byste pozornost na nějaký pohyb, na někoho z davu, kdo se někam přesouvá. A statická kamera - v případě jako je tento - je pro mě něco monumentálního. V záběru vidíte mnoho věcí, které se dějí zároveň.A důležité bylo i rozhodnutí, že záběry budou dlouhé. Ve filmu je celkem jen 70 záběrů. Některé jsou dvě, dvě a půl minuty dlouhé, některé jsou i tříminutové. Což je dost. Ale považuju to za určité gesto proti propagandě. Propagandy je okolo ukrajinských událostí hodně. Propaganda například tvrdila, že na Majdanu jsou fašisti, dokonce i ta ruská. Podobných věcí jsme slyšeli celou řadu. Použil jsem statické záběry, ve kterých můžete vidět, jací lidí se protestů na Majdanu účastnili. Proti tomu se nedá nic říct – nikdo nemůže říct, že si do filmu vybíráte jen někoho a že nějakou epizodní událost před diváky schováváte.

Takže dlouhý záběr, navíc statický, je důvěryhodnější. Nelze ho tak snadno zmanipulovat. Takhle to myslíte?

Ano a taky vám dlouhý záběr dává pocit, že jste uprostřed dění přímo na místě.

MAIDAN - BANDE ANNONCE - OFFICIAL TRAILER from Stefan Serhiy on Vimeo.

Hlavně kvůli vašemu hranému debutu, filmu Moje štěstí, mě zajímá, jaký máte koncept času. Moje štěstí totiž svébytným způsobem míchá filmovou minulost a současnost.

Dokážu si představit, že v některém z dalších filmů se ponořím do času ještě hlouběji. Věřím totiž, že čas není lineární, jak si všichni myslí. Některé věci, například lidské tělo, se vyvíjejí a stárnou v čase. Některé jiné věci ale, například ideje, se můžou někde zastavit. Hodně věcí v Rusku se například zastavilo v 70. letech. Například idea soukromí, soukromé osoby a osobnosti vůbec. Právě od té doby soukromá osoba neznamená nic. V té době začali Sověti budovat svůj teroristický stát.Není to ale tak jednoduché, že by do 70. let byla osobní práva vždy respektovaná, už třeba proto, že jsme v Rusku měli do roku 1861 otroctví. Nevolnictví totiž znamenalo, že rolník byl prakticky otrokem svého šlechtice. Podobně je to s vlastnictvím, ideou soukromého vlastnictví. Tyhle koncepty se za poslední dobu nevyvíjely, zastavily se v sedmdesátých letech. A stejné jako s ideami je to se společností. Různé vztahy v rozvinutých společnostech a se vztahy, které se v dnešních postsovětských státech nerozvinuly.Z tohoto pohledu čas není lineární, neodpovídá tomu, co ukazují hodinky.

Můžete jmenovat i nějaké intimnější myšlenky, které se zastavují v čase? Zatím jste mluvil o věcech politických nebo takových, které se týkají celé společnosti. Existuje to i na intimnější rovině?

Nejde jen o politiku, hlavním problémem je to, že se lidi vzájemně nerespektují. Z toho povstává hodně problémů. Lidé neposlouchají jeden druhého. To je zdrojem konfliktů. Jde o nepolitické věci, které se ale v politice projeví. Jde o lidské vlastnosti.

A proto je Moje štěstí pro většinu diváků tak temný film.

No, víte, tragédie je vždycky temná. Umění – film, divadlo, literatura – pracuje svými prostředky s konflikty, tragédiemi a problémy. Dává nám to příležitost kreativním způsobem klást otázky. A položit otázky lidem přímo před očima. Moje štěstí není odpovědí. Je otázkou.

V mlze je film o partyzánech podle knihy běloruského romanopisce Bykova. Sledujeme trojici partyzánů, z nichž jeden je obviňován ze zrady a bývalí parťáci ho jdou vlastně popravit. Co bylo pro vás hlavním tématem? Jaké hlavní kvality předlohy jste chtěl přinést na plátno?

Vybral jsem si tenhle román proto, že jeho hlavní téma je lidská důstojnost. Všechny postavy té knihy a filmu přemýšlejí, jak zůstat naživu. A o čem přemýšlí hlavní hrdina? Jak si zachovat své jméno. O své důstojnosti. Ptá se, proč na něj všichni kolem mění názor, když se nic nepřihodilo. Bez jakéhokoliv důkazu ho odsuzují a chtějí zabít. A to všechno proto, že ho pře tím nacističtí Němci zajali, ale zdravého propustili. Je to rolník, není to žádný filosof. Snaží se přijít na to, co se kolem něj děje. Co je to za svět, kde jeho život nemá nejmenší cenu? (A to ani pro jeho vlastní ženu.) Co je to za svět, ve kterém je tak jednoduché přijít o všechno a ztratit všechny vazby na společnost? Po celou dobu filmu se snaží chránit sebe a svou důstojnost. Dokázat, že nezradil a že není tím, co si o něm okolí myslí. A nakonec přijde na to, že kromě sebevraždy mu nezbývá žádná cesta.

Cítíte, že máte pořád prostor natáčet filmy jako je Artěl, o kterém jsme se bavili na začátku? Nebo je doba taková, že vás tlačí nutnost dělat spíš filmy jako Majdan? Politické dokumenty, vyjádření k velkým momentům současnosti?

O Majdanu můžete říct, že je to film o politické události. Ale pro mě je to zároveň dokumentární film o délce 2 hodin a 10 minut, který nemá žádného hrdinu. Kolik takových filmů znáte? Je to zajímavé, ale i bez hrdiny se mi daří udržovat napětí a budovat strukturu filmu. To je výzva, která platí pro umění jako celek. Chtěl bych udělat také hraný film, který by byl bez hrdiny. Chtěl bych točit s velkou skupinou lidí, kteří by byli jako chór. Oni namísto jediné postavy. A v tomto bodě se moje zájmy o politiku a o umění potkávají. Cítím tu prostor, kde můžu realizovat své nápady. Myslím, že nejsem režisér politických filmů. Pokud situace vyhovuje mým představám a dokážu ji zpracovat prostředky, kterými pracuji, mám šanci udělat film. Když ne... tak netočím.

Je dnes těžké to oddělit. Politická a osobní, lidská témata. Hlavní problém je existence států. A to není jen politický problém. Jsme díky novým technologiím, informačním tokům a dalším věcem na úrovni, že bychom byli schopni samoregulace. Zvládli bychom existovat bez prezidentů, vlád a dalších institucí. Dospěli jsme do situace, že taková revoluce je možná. Majdan taky zvládl fungovat bez policie, šlo o samoorganizaci a všechno fungovalo perfektně. Takhle by se dala zorganizovat celá společnost. Bez úředníků, kteří si říkají o úplatky. Bez ztrácení času tím, že vám někdo kontroluje dokumenty. To je potenciál nové revoluce. Myslím, že proběhne v různých zemích, kde lidé bojují s byrokracií. V budoucnosti byrokraty nebudeme potřebovat. Možná, že budeme potřebovat policii, nevím, ale určitě ne tolik úřadů. Je to celkem anarchistická myšlenka, ale myslím, že se tímto směrem skutečně ubíráme. Nebude nám nikdo, žádná skupina lidí říká, co máme dělat.

Rozhovor vznikl při návštěvě Sergeje Loznici v Praze na festivalu současné ruské kultury Kulturus.