Slavná 'anatomie revoluce', hra Dokonalé štěstí, má premiéru v Národním divadle
Česká verze kultovního představení francouzské autorky a režisérky Ariane Mnouchkinové má premiéru na prknech Národního divadla v Praze. Inscenaci Dokonalé štěstí aneb 1789 nastudoval režisér Vladimír Morávek. Sled výjevů připomíná klíčové okamžiky Velké francouzské revoluce, která se stala předělem v evropských dějinách, zároveň ale odkazuje ke všem revolucím – včetně té sametové.
Zazní Marseillaisa, ale také Modlitba pro Martu nebo All You Need Is Love od Beatles. Monumentální fresku nejen o francouzské revoluci tvoří pestrá škála jak zvukových, tak vizuálních obrazů.
„Dva roky jsme to chystali a pak to byly dva měsíce horečnatého pracování. Pořád jsme se v noci scházeli. Vždycky znovu a znovu, přes vášnivé zkoumání toho tématu,“ říká režisér Morávek.
„To téma je – my a věčnost, my a revoluce, my a cosi, co přesahuje náš dennodenní rozměr. O tom, co je vlastně údělem člověka, který chce dobro, přitom všude kolem sebe vidí svinstvo, křivdu, nešikovnost,“ přibližuje.
Ariane Mnouchkinová je zakladatelkou jednoho z nejvýraznějších a nejvlivnějších divadel druhé poloviny 20. století, pařížského Théâtre du Soleil. Důvodů, proč padla volba právě na její text, bylo prý hned několik.
„Původní inscenace patřila ke klíčovým inscenacím moderního francouzského divadla vůbec, takže je vždycky trošku vzrušující vzít si nějakou takovou ikonu a podívat se na ni nově. A revoluce v roce 1789 – těžko se ubránit tomu, že vyměníte jenom jedno číslo a vzpomenete si na nějakou jinou revoluci, která byla třeba klíčová pro nás,“ vysvětluje dramaturgyně Marta Ljubková.
„Jedná se o takovou anatomii revoluce, takové té základní revoluce, která změnila Evropu a svět a pohled na člověka, ať už dopadla jakkoliv. Tam se otevírala možnost vyslovit se k revolucím jako takovým,“ doplňuje dramaturg Martin Urban.
Program i o přestávce
Zkoušení bylo pro herce náročné po všech stránkách. „Nejsme na takovou týmovou práci moc zvyklí a nejsme zvyklí na to, že přebíháme z role do role, že to jsou rychlé střihy a co je zrovna potřeba, tak hrajeme. Ale každý se v tom, myslím, snaží nějakým způsobem najít kontinuitu té své postavy, té energie, kterou do představení vnáší,“ uvažuje herečka Martina Preissová.
„Potřebovali bychom trošku víc času. Přece jenom nás je na jevišti třicet, je tam živá hudba, spousta kejklířů. Hrajeme nejenom na jevišti, ale i v lóžích, takže všechno to ukočírovat je opravdu těžké. Ale všichni se snažíme na sto procent, tak snad to vyjde,“ dodává herec Radúz Mácha.
Výjevy i zvuky spjaté s revolučním děním neopustí diváky ani o přestávce. Ve foyeru se procházejí bubnující tamboři a z reproduktoru se ozývá hudba i dokumentární záznamy z listopadu 1989. K revolučním mezníkům světových dějin odkazují i obrazy a fotografie, které jsou v závěru představení promítány na oponu.