Josef Brož: Satira, ironie a skrytý půvab Charlie Hebdo
Otázka týdne zní: „Je možné se všemu smát?“ Po pařížském atentátu, jenž stál tuto středu nedaleko náměstí Republiky život 12 redaktorů, karikaturistů satirického týdeníku Charlie Hebdo, se ta otázka zdá urgentní. Humoristé celého světa na ni sborem odpovídají: „Ano!“ Inu, myslím si, že nemají pravdu... Protože, kdyby tomu tak bylo, neplakali by – jako ten jeden z Alžírska, co jsem ho slyšel na vlnách rádia RFI.
Zajímavé, jak všichni mluví o „svobodě slova“. Postrádám v těch vlnách emocí zamyšlení nad stavem západní civilizace a její vyprázdněností. Má-li být nyní symbolem „boje za svobodu slova a demokracii“ oněch „12 mučedníků“ v Paříži, měli bychom se možná nejprve seznámit s jejich odkazem. Tak jako se na to ptá posluchač Boubakar ze země Burkina Fasso, co včera volal ráno do redakce RFI. „Jaký je původ Charlie Hebdo? A co ve Francii znamená?“ ptá se. Dobrá otázka, Boubakare!
Všiml jsem si náhodou, že české Lidové noviny si daly do svého čtvrtečního vydání na titulní straně černý čtvereček s nápisem: „Jsme Charlie Hebdo!“ Je to jenom póza? Oni tím asi chtějí říct, jako miliony lidí všude na facebooku a Twitteru, se solidarizují se svobodou slova! Tou svobodou, co je přece ta demokracie. Ptám se sám sebe, kde ta svoboda začíná, a kde končí, když se dá takto snadno převzít nálepka, kterou – obávám se velmi silně – nikdo do té doby moc neznal.
Tak tedy. Noviny vznikly ještě jako Hara-Kiri v roce 1960 a duchem, jenž žurnál vedl od roku 1970 i jako Charlie Hebdo, byl novinář François Cavanna (zesnulý počátkem loňského roku). Jeho životním heslem byl boj proti „blbosti“. Zde ve stručnosti začíná a končí filozofie alespoň pro Charlie Hebdo.
Týdeník ale nebyl jen plátkem přestárlých sprosťáků. Oni tím hlavně vždy mysleli – boj proti autoritám a establishmentu všeho druhu (na levici i na pravici). Noviny byly několikrát zakázány.
Například po smrti generála Charlese de Gaulla (název odkazoval na jeho křestní jméno ve zdrobnělině – tedy něco jako Karlíkův týdeník), když na titulní straně napsali: „Tragický balet v Colombey: 1 mrtvý!“ Colombey-deux-Églises bylo místo, kde generál zemřel; narážka na balet souvisela s hromadnou smrtí na diskotéce pár dní předtím (a baletem politiků samozřejmě). Po roce 1968, kdy Francie zažila skutečný „velký politický balet“, byla smrt „otce národa“ a V. republiky o pár let později stále důvodem k zamyšlení (a hlavně zákazu). Chvíli také nevycházely.
Když muslimské komunity žádaly po 11. září 2001 zákaz vydání jednoho čísla – redakce se přejmenovala na Charia Hebdo, úvodník napsal Prorok -, ničeho nedosáhly. Redakce byla 10 let vystavena výhrůžkám; oknem jim proletěl i Molotovův koktejl.
Ty dva údajně muslimské bratry, co vystříleli nyní redakci (a křičeli, že Bůh je velký, a že tím pomstili Proroka) ale nikdo nezastavil: ani dva úředně vyčlenění policisté, co měli hlídat redakci. Noviny neměly velký náklad – byl to přeci jen humor pro určitou skupinu lidí. Povětšině libertariánský a v počátcích anarcho-komunistický list Charlie Hebdo neměl ovšem obdoby, stejně jako tradice, v níž se občas korozivní humor mísil s extremismem, nahrávající radikální pravici.
Byl to ale převážně ostrov trochu jiného myšlení, na němž občas vykvetla satira a ironie, co někdy získávaly i hlubší význam. Skrytý půvab Charlie Hebdo dosud spočívá v oné výjimečné nezařaditelnosti. Nejen na škále politické, ale i vlastního odkazu. Nedělní „pochod patriotů“ v Paříži je toho dokladem. Část organizátorů z něho vyřazuje zástupce Národní fronty. Ve jménu „svobody a demokracie“. Máme se tomu smát? Nebo spíše plakat?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
