Miloš Rejchrt: Prostě formalita

28. leden 2015
Glosa

Kdyby nás zázračný stroj času přenesl zpátky o 38 let, bylo by na programu dne podepisování takzvané Anticharty. Na slavnostním shromáždění českých a slovenských umělců bylo tehdy v Národním divadle předneseno prohlášení s názvem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“.

Takzvaná „Anticharta“ nebyl text útočný. Byla to spíše báseň v próze, opěvující skvělou současnost, kterou všemu pracujícímu lidu této líbezné země předjednala Velká říjnová socialistická revoluce a v níž se nám žije šťastně a svobodně díky vedoucí úloze Komunistické strany. Pouze okrajově je v ní zmíněna skupinka hlasatelů rozvratu, kteří se „v nezkrotné pýše a ješitné nadřazenosti“, nebo „dokonce za mrzký peníz…odtáhli od vlastního lidu“.

Název „Charta 77“ se v textu nevyskytuje, takže nejeden pamětník obdobných shromáždění mohl pociťovat i jistou úlevu, že k podpisu předkládaná rezoluce tentokrát nežádá psovi psí smrt, nikoho přímo neodsuzuje, ba ani nejmenuje, jen řečnicky „pohrdá“ blíže nespecifikovanými „odpadlíky a zrádci“.

Soucitné pohrdání chabým nepřítelem si kulturní fronta mohla dovolit, neboť Chartu 77 podepsal jen jeden národní umělec, Jaroslav Seifert, a jedna zasloužilá umělkyně, Vlasta Chramostová, zatímco „Antichartu“ podepsalo 76 národních umělců a 360 umělců zasloužilých. Z této přesily padla na nás chartisty tíseň.

Abychom nepropadli pocitům zmaru, signatáře Anticharty jsme spíše omlouvali: Přišli by o práci, kdyby nepodepsali. Někteří byli oklamáni, podepsali jenom prezenční listinu a ne prohlášení, přečtené ženou za pultem.

Postupem času se ukázalo, že oklamán nebyl nikdo. Signatáři podlehli spíše vidině výhod než hrubému nátlaku. Jeden z nich, tehdy mladý básník, po letech vypověděl: "Bral jsem to asi stejně jako třeba účast na prvomájovém průvodu. Prostě formalita, která nic neznamená a kterých se tehdy člověk zúčastňoval zcela automaticky."

Myslím, že to vystihl: Převládal pocit, že účast na rituálech podrobenosti, jimiž se komunisté ujišťovali o legitimitě svého vládnutí, je pouhá formalita, docela výhodná, neboť za málo získáme mnoho, či alespoň neztratíme to málo, co máme.

Představení v Národním divadle ukázalo, že stačí málo, a vážené osobnosti, uznávané jako elita národa, se bez odporu propůjčí k jednání, za které se stydí, anebo ještě hůře, všelijaké hanebnosti páchají automaticky a beze studu.

Za něčím z naší národní a minulosti už se zavřela opona. Ale to, co máme za zády, nás ovlivňuje stále, neboť vzorce chování jsou odolnější než režimy. Na nás je, které si vybereme a osvojíme. Doporučuji ty, podle nichž jednali Seifert a Chramostová.

autor: Miloš Rejchrt
Spustit audio