Mladá emancipovaná Egypťanka si zamilovala češtinu. „Rodiče mě naprosto podporují,“ říká
Na rozdíl třeba od Britů či Francouzů nemůžou Češi moc počítat s tím, že by se v zahraničí domluvili svou mateřštinou. Osud je ale nevyzpytatelný. A tak se může přeci jen stát, že na vás místní člověk třeba i ve vzdálené exotické cizině promluví bezchybně česky. Našeho blízkovýchodního zpravodaje Štěpána Macháčka překvapila čeština až v odlehlém jihoegyptském Asuánu.
Stojím na střešní terase rozestavěného rodinného domu. Všude kolem jsou další nedokončené stavby a úzké prašné ulice. Je to lidová čtvrť v Asuánu, nejjižnějším městě Egypta. Na střeše si tu povídám s drobnou 24letou Busajnou Abú Bakrovou, která v domě bydlí. Při náhodném setkání nedávno na ulici jsem zjistil, že mluví nádherně česky. Studovala totiž bohemistiku na univerzitě v Káhiře.
„Ano, bylo to moc těžké. Chvíli jsem si myslela, že můžu změnit jazyk, že můžu začít studovat znovu italštinu nebo španělštinu, ale byla to velká zkouška. Musela jsem touto zkouškou projít. Čtyři roky jsem studovala češtinu a už vím, že čeština je pro mě nejvhodnější, je to složitý jazyk. Jako moje mentalita,“ zamýšlí se Busajna nad tím, co se jí na češtině vlastně líbí.
A že k ní přišla jako pověstný slepý k houslím, přiznává. Potvrzuje to i její starší bratr Muhammad: „Byl jsem od malička do Čechů zamilovaný. Zbožňoval jsem Pavla Nedvěda, Jana Kollera, obdivoval jsem Česko jako zemi kultury. Informace jsem měl hlavně z televize.“
„Když hrál Pavel Nedvěd, tak jsem šílel! Ptal jsem se: Tohle Česko, to je kde? A když jsem viděl krásné fotky z Česka na netu, tak jsem se rozhodl, že musím nechat jednoho ze sourozenců češtinu studovat. Já sám už jsem v té době dokončoval studium památkové péče,“ říká Muhammad a je moc rád, že ho sestra Busajna poslechla a že je teď v češtině dobrá.
Samotná dívka v Káhiře? To rozhodně není obvyklé
Asuán je sice známý, v egyptském měřítku je to ale spíše ospalé provinční město. Proto mě zajímá, co tady může Busajna s češtinou dělat. „Nic,“ neskrývá.
„Čeští turisté nenavštěvují Asuán. Musela jsem hledat nějakou práci v Káhiře nebo v Hurghádě nebo v Šarmu. Ale začala jsem pracovat na fakultě jako asistentka oddělení českého jazyka, a už proto nemusím hledat práci,“ vysvětluje mi Busajna, že se vlastně už přestěhovala do Káhiry a sem jezdí jen na návštěvu za rodinou.
„Mám Asuán ráda, ale nemám ráda místní lidi. Je to malé město a lidé jsou zvědaví. Lidé se znají dobře. V Káhiře je hodně lidí, nikdo nezná nikoho, což je perfektní,“ říká.
Busajna je v tomto výjimečná. Mladé svobodné Egypťanky totiž běžně samy daleko od rodin nebydlí, společenské normy to odmítají. Busajně ale rodiče pořídili v tisíc kilometrů vzdálené Káhiře malý byt.
„Rodiče mi hodně pomáhají. Můj tatínek je velmi hrdý, on ví, že je to můj sen. Že pracuju, žiju sama, že jsem samostatná. I bratři mě podporují. Ale v Egyptě je to trošičku divné, nevhodné, když holka žije sama. Není to obvyklé. Sousedi mají spoustu otázek. Proč žiju sama, jestli jsem vdaná, nebo ne…“
Do Asuánu se jen tak nevrátí
Scházíme ze střechy po schodišti dolů, Busajna mi ukazuje, kde v domě bydlí rodiče a kde její bratři. „Dům si rozdělíme se sourozenci. Každý dostane jedno patro. Já jedno a bratři také po jednom. Zatím jsou patra dvě, další se postupně přistavějí,“ ukazuje.
Na Busajně už je vidět, že se těší zpátky do Káhiry. A ze všeho nejraději by odjela na další studia do Česka, kdyby měla možnost. V rodném Asuánu se se svou povahou asi hned tak neusadí. „Až v důchodu,“ vidí svou budoucnost v tomto provinčním egyptském městě.
