Eva Kadlčáková: O přátelství

Hm, pomyslela jsem si, něco na tom bude. Lidí, kteří kolem nás prolétnou jako létavice, zazáří a zmizí, jsme všichni jistě poznali řadu. Ale těch, kteří zůstávají, jsou tu pro nás ve dne v noci, mluví s námi, když potřebujeme mluvit, mlčí, když je potřeba mlčet, a trpí nám naše donekonečna se vracející poklesky, těch je jenom pár.

A začala jsem si vybavovat příklady: měla jsem príma sousedy. Scházeli jsme se, povyprávěli si, nasmáli se. Když jsem pak jednou chytla urputnou chřipku a došly mi kapesníky i acylpyriny, zaklepala jsem u nich. „Evíku, promiň, teď se to nehodí,“ a byli se mnou hotoví. Naštěstí kamarád Marek bydlel jen deset minut od nás. „To víš, že ti dojdu do lékárny, brouku,“ reagoval samozřejmě. A cestou vzal ještě pytlík citrónů.

Nebo Jeník – báječnej chlap. Skvělej kumpán, příležitostnej milenec. Ale když to prasklo a bylo potřeba mě odstěhovat, nepomohl mi on: „Přece si nemyslíš, že tě můžu stěhovat, jsem ženatej,“ argumentoval. Odstěhoval mě tedy Michal. Byl taky ženatej. A nikdy jsem mu nedala víc než pusu na čelo.

Kupodivu někdy právě lidé, kteří jsou nám nejbližší, vykazují překvapivou dávku krutosti: „Ať si ty knížky odtáhne sám, když je sem natahal,“ prohlásí příbuzný na adresu chlapce, který nestačí na svůj náklad. „Ať jí to dřevo naseká mladej,“ vzkáže jiný, ačkoli ví, že „mladej“ tady teď není a já nemám čím topit. „A stejně vás všechny propustí,“ řekne s jakýmsi zvláštním uspokojením posel „dobrých“ zpráv, ten, který se s námi v práci vždycky tak kamarádil. To zůstáváme stát jako opaření a říkáme si, aha, tak ono to je asi všechno jinak, než jsme si mysleli. A vracíme se k tomu, co jsme těm lidem kdy niterného svěřili, co všechno ze sebe jsme dali všanc někomu, kdo nás neváhá zradit. Drobností třeba. Ale udělá to. Bez uzardění.

A vzpomínám s láskou na všechny, kteří mi kdy nezištně pomohli, aniž by si vůbec činili nárok na moje přátelství.

A vybavuju si drobnou příhodou s Janičkou. „Volám ti,“ oznámila jsem jí, „abych nevolala jemu.“ „To ti chválim,“ odpovídá ona, „a proč máš potřebu mu volat?“ „Protože ho miluju!“ vyhrknu naléhavě. „Ale on nemiluje tebe,“ praví pohotově, tvrdě a laskavě v jednom. Musím se smát: „Ty jedna... vošklivá... kamarádko!“ Obě víme, že tohle jsem slyšet nechtěla. Obě víme, že tohle jsem slyšet měla. Nejenom přátele, kteří s námi budou lkát na hrobech našich nenaplněných lásek, k sobě potřebujeme. Potřebujeme i ty, kteří nám občas řeknou nepřikrášlenou pravdu. A pak nám podají kapesník.

A na závěr a na obranu těch se smyslem pro humor: nutně potřebujeme i je. Nevím, jak to máte vy, ale já, komplikovaná a empatická osoba, jako magnet přitahuju komplikované a svěřovací lidi. Chodí za mnou a hodiny a hodiny do mě hučí svá trápení. Ráda je vyslechnu, považuju to za svou povinnost k nim i ke svým přátelům, kteří stejně nezištnou službu vrby poskytují mě. Ale někdy je to únavné. Vysávající a nudné.

Pak je dobré obklopit se lidmi, s nimiž je bytí aspoň na čas lehké. Díky jejich vtipu, grimasám, historkám, smíchu a kouzlu. Možná jsou nespolehliví, protože dneska kalí s námi a zítra s někým jiným. Možná nejsou zrovna pravdomluvní, a proto jsou jejich příběhy tak zábavné. Možná nejsou právě taktní a občas nás hrubě urazí. Ale jsou létavicemi nad naším slzavým údolím, jsou chilli papričkami na naší fádní pizze. I kdyby jen na okamžik zazářili, na chvilku nás rozpálili, stojí to za to.