Uplynulo 25 let od obnovení diplomatických styků mezi Československem a Izraelem

22. únor 2015

Tento měsíc, přesně 9. února, uplynulo čtvrtstoletí od opětovného navázání diplomatických styků mezi tehdejším Československem a Státem Izrael. Vzájemné vztahy komunistický režim přerušil po válce na Blízkém východě v červnu 1967. V reakci na hrozby zničením, mobilizace armád v arabském světě, odvolání sil OSN mezi Egyptem a Izraelem a blokádu Akabského zálivu tehdy Izrael překvapivým úderem porazil vojska Egypta, Sýrie a Jordánska.

Socialistický svět s výjimkou Rumunska reagoval přerušením diplomatických styků s židovským státem a tak tomu u nás bylo až do pádu komunistického režimu v roce 1989. V prosinci toho roku nově zvolený prezident Václav Havel již po několika dnech ve svém novoročním projevu oznámil úmysl napravit tento nepřirozený stav a následující měsíc obě země znovunavázaly diplomatické styky. V únoru roku 1990 se prezident Václav Havel při této příležitosti zamýšlel nad česko-židovskými vztahy. Z jeho textu jsme vybrali následující úryvek.

Vážení a milí přátelé, hned na počátku chci vyjádřit svou radost nad tím, že se obnovily izraelsko-československé styky a že jsme navázali diplomatické vztahy. /…/ Jako člověk a jako občan vyslovuji hluboké politování nad osudem Židů v Čechách a na Slovensku, zvláště pak nad obětmi genocidy, těch, /…./, kteří zahynuli v koncentračních táborech a plynových komorách. /…/

Často se zamýšlím nad tím, co bylo společné v historii Čechů a Židů. Oba jsme byli malé národy, jejichž existence byla nesamozřejmá. Věčný zápas o přežití a pocit nesamozřejmosti se promítaly do kultury obou národů, do jejich chování. Spisovatelé a filosofové se ujímali role politiků, v obou národech se tradičně pěstovala úcta ke knize, v níž se uchovával jazyk a tradice živé. Zejména pak ke Knize knih, Bibli.

Češi a Židé se pořád obraceli do minulosti, hledali v ní posilu a útěchu a často ji mytizovali. Utíkali se do rodiny, do soukromí a z toho pak pramenil skepticismus, nedůvěra k vrchnosti, malá starost o obecný zájem, ale i smysl pro to dělat si ze sebe legraci a nebrat se příliš vážně.

Masarykův ideál humanitní jako náboženská myšlenka je možná stejně blízký židovství jako křesťanství, je to rovněž výraz národnosti, protože nic jiného nebylo po staletí dovoleno.

Jako prezident oceňuji spravedlnost, humánnost a objektivitu svého velkého předchůdce T. G. Masaryka, který neohroženě vystoupil v aféře Hilsnerově a poté i Bejlisově. Riskoval svou popularitu, svůj časopis i své hnutí jen proto, aby byla zjištěna pravda. Podle jeho názoru každý, a zvláště malý národ musí mít mravní ideu, pro kterou žije a jíž přispívá k lepší souhře lidstva. Napsal: „Antisemitismus je podle mého soudu rána naše a vlastně jen naše, škodí nám, nás znemožňuje a zhrubuje…“

Jako prezident národa, který se právě zbavuje totalitního režimu, bych chtěl nakonec připomenout Masarykova slova: „Národ, který není v sobě mravný, pevný, politikou samou nemůže být spasen.“

Tolik z poselství prezidenta Václava Havla z února roku 1990, kdy byly obnoveny diplomatické styky mezi Československem a Izraelem.

Spustit audio