Pulp Fiction-Historky z podsvětí aneb Proč nám připadá směšný vystřelený mozek?
Polský sociolog Zygmunt Bauman jednou napsal: "V dnešní době se pohybujeme jako po spirále. Neustále se posunujeme výš a výš a s námi i zvuky, barvy a obrazy. S nárůstem hluku se totiž zvyšuje i práh citlivosti, takže další následující sdělení musí být hlučnější než předchozí, stejně jako každý obraz zářivější a každý šok důraznější."
Geniálnímu americkému režisérovi Quentinu Taarantinovi se snímkem Pulp Fiction-Historky z podsvětí podařilo vyšplhat až na samotný okraj této spirály. Přitom však neučinil poslední chybný krok, který by znamenal pád na dno. Tarantino odhadl přesně míru toho, co jsou diváci ještě schopni strávit. Myslím, že kdyby bylo Pulp Fiction ještě o něco brutálnější, vulgárnější a rasističtější, setkal by se Tarantino s naprostým nepochopením. Dokázal zkrátka v pravý čas přesně najít hranici, kam až může zajít.
Proč se mladí lidé stále znovu a znovu popadají smíchy za břicho v momentě, kdy stupidní gangster Vincent Vega rozstřílí na kousíčky hlavu mladého vystrašeného kluka? Co je tak veselého na tom, když dva zkrvavení mafiáni vybírají zbytky lebky a mozku ze zadního sedadla auta? A ještě si při tom neuvěřitelně sprostě nadávají?
Tarantina je možné chápat jako jakéhosi novodobého rebela. Mladá generace vždycky milovala ty, kteří se bouří proti konvencím. Ty, kteří jsou tak trochu frajeři, ale pod jejichž drsnou skořápkou se skrývá lidské srdce. V současné době jsou však romantičtí a vlastně neškodní rebelové pouhou nostalgií. Kde by byl dnes takový James Deane? Možná by byl považován za hodného chlapce. Quentin Tarantino zahodil zažité představy o tom, jak mají vypadat filmoví hrdinové, kteří svým chováním boří tradice. Ve své šokující gangsterce se oprostil i od romantizujícího pohledu na mafii. Mafiáni jsou v jeho podání nabubřelí, arogantní a přitroublí chlápci, kteří se baví o tom, jak se v Evropě říká čtvrtlibráku se sýrem. Ani slizký Vincent, kterého výborně ztvárnil John Travolta, ani jeho drsnější kolega Jules v podání Samuela L. Jacksona však nejsou vynalézavými a šarmantními zabijáky, které známe z obvyklých detektivek. Oba dva jsou jako nevyzrálé děti, které sice bezvadně ovládají zbraně, ale jinak jsou naivní a plní ideálů. Pod jejich drsnými slovy jako by vykukovaly přímé a spravedlivé charaktery.
Pulp Fiction tedy není pouze nespoutanou směskou krve, vulgarit a sexu. A Quentin Tarantino není jen bývalý psychicky narušený vyhazovač z pornokina. Jeho postavy ve filmu spekulují o tom, zda je adekvátní vyhodit někoho ze čtvrtého patra kvůli masáži nohou. Za neuvěřitelně absurdními dialogy se však skrývá chytrá metafora našeho světa, kde lidé příliš mluví bez toho, že by si něco sdělovali. Stejného světa, kde je jednodušší zločin spáchat než pak odstranit jeho následky. Co může na diváky zapůsobit víc než výpověď o drogách, násilí, ale také charakteru, která je navíc prošpikována geniálním černočerným humorem? Pulp Fiction si svůj famózní úspěch plným právem zaslouží.
