Většina plnoletých oddaluje odchod z dětského domova a vrací se do školy

Studium jim může pobyt v zařízení prodloužit až do šestadvaceti let. V dětských domovech na Přerovsku se do školních lavic vrací téměř každý, kdo dosáhne plnoletosti.

„Pokud nechtějí ke své rodině, tak mají dvě možnosti. Buď Dům na půl cesty, které jsou ve velkých městech, a to samozřejmě nechtějí. Mají tady kamarády, takže pro ně je toto problém. Pokud nemají možnost odejít, odchází do těch svých rodin a tam je to většinou problém. Mají tam špatný příklad. I když by sami chtěli se od toho nějak odtrhnout, tak vlastně nemůžou. Možnosti nejsou,“ míní vychovatelka dětského domova v Hranicích Alice Habermanová.

Pokud dítě studuje, platí pro něj výjimka. V domově může zůstat do šestadvaceti let. V dětském domově v Přerově podle ředitele Jana Pavlase tak běžně potkáte studenta v pořadí už druhé střední školy, nebo rovnou vysokoškoláka: „Naše děti dokončí jeden studijní obor, a protože opravdu nemají kam odejít, jejich sociální situace je nezáviděníhodná, tak se na nás obrátí s žádostí, zda by zde mohli setrvat a pokračovat v některém jiném studijním oboru, což zákon samozřejmě umožňuje. Pokud máme kapacitu volnou, umožňujeme jim, aby takto tady setrvali i další dobu. V podstatě naprosto každé dítě, které se blíží zletilosti, zůstává v takzvané péči zařízení. To znamená, že podepíše smlouvu mezi námi a jím.“

Pobyt si tady dobrovolně prodloužil o Josef Kuric: „Vystudoval jsem obor prodavač, teď studuji obor pečovatel. Stravování a dojíždění do školy je dosti nákladné, tak jsem na dětském domově. Platí to stát a de facto jsem do jisté míry soběstačný.“

Jeho koníčkem jsou počítače. V pokoji má hned dva a sám si na ně našetřil. Kromě studia totiž chodí také na brigády.

O své budoucnosti má jasno. Bude mít hned dvě zaměstnání: „Mám už domluveno, že můžu chodit na přeskáčku. Jeden den do pečovateláku a druhý den do nejmenované firmy.“

Na život v dětském domově bude vzpomínat, jak sám říká, jen v dobrém. „Je to jako poznat novou rodinu. Budou hezké vzpomínky,“ uzavírá Josef Kuric.