Z národní katastrofy se Núbijci ještě nevzpamatovali. Před 50 lety jejich zemi zatopila voda z Asuánské přehrady
Nucená vysídlení způsobila už mnohá kolektivní neštěstí. Egyptské Núbijce potkala taková pohroma před padesáti lety. Celou jejich krásnou zemi, Núbii, zatopily vody obří Asuánské přehrady. Egyptské úřady tehdy evakuovaly 50 tisíc lidí do nových betonových vesnic, stovky kilometrů od jejich původní vlasti. Půl století po národní katastrofě teď sílí snahy Núbijců o návrat do rodných míst.
„Narodil jsem se ve vesnici Abú Simbel, ležela na opačném břehu Nilu, přímo proti skalním chrámům. Jsem z poslední generace, která se tu narodila před postavením přehrady,“ vypráví mi šedesátiletý Fikrí Kášif.
Fikrí je Núbijec, příslušník největší národnostní menšiny v Egyptě. Nedaleko věhlasných chrámů teď zamyšleně hledí na klidnou hladinu obrovského jezera. Desítky metrů pod vodou se pozvolna rozpouští jeho starý rodný dům.
„Dlouho jsme doufali, že stavba přehrady je něco vzdáleného, že se nás nakonec nedotkne. Pak ale voda naši vesnici zatopila, zatopila celou naši vlast,“ vzpomíná.
„Přehrada Núbijcům zničila život“
Núbie bývala hodně odlehlou zemí. Z Asuánu se sem dalo dostat jedině dvoudenní plavbou parníkem po Nilu. Fikrího otec tehdy pracoval až ve vzdáleném Švédsku. Když se dozvěděl, že se k nim do Núbie chystá první egyptský prezident Muhammad Nagíb, spěchal prý okamžitě domů.
„Než sem do Abú Simbelu docestoval, byl už prezident Nagíb pryč. Otcova návštěva doma ale měla jeden velký přínos: o devět měsíců později jsem přišel na svět,“ směje se Fikrí.
První přehradu na Nilu u Asuánu postavili Britové v letech 1889–1902. Bylo to ve své době největší vodní dílo na světě. Přehrada měla sloužit především k částečné regulaci tradičních záplav na přelomu září a října. Když přehrada roku 1946 téměř přetekla, začalo se uvažovat o stavbě většího díla. O stavbě Vysoké přehrady, situované šest kilometrů proti proudu od původního díla, bylo rozhodnuto v roce 1952.
Ani po padesáti letech se nedokáže ubránit nostalgii: „Byl tu krásný život. Pro mě osobně je to dnes taková utopie: málo lidí, zelená políčka na břehu řeky, čisté vesnice s čistými lidmi, žádní zloději, vrazi, žádné problémy tam nebyly. Všichni jsme se znali, byli jsme šťastní. Pak ale bohužel přišla věc s přehradou, která zničila všem Núbijcům život. Vláda nás tam daleko v poušti usadila do takových malých moderních bloků, jednoho jako druhého. Poprvé v životě jsme se tam setkali s betonem.“
Fikrímu se v novém prostředí nelíbilo, a tak se vydal na studia do Evropy. S přibývajícím věkem u něj stesk po domově sílil.
Touha po návratu roste i mezi mladou generací
Teď sedíme na verandě jeho splněného snu. Před deseti lety si tady, nedaleko přemístěných chrámů, tak blízko utopené rodné vesnici, jak jen to šlo, postavil dům. Z nepálených cihel, s omítkami ozdobenými přírodními barvami, tak jak to Núbijci dělávali kdysi.
Postavením nové přehrady vznikla obrovská nádrž o objemu 168 miliard m3 a délce 500 km, zasahující až do Súdánu. Při její stavbě byly zatopeny 2. a 3. nilský katarakt a s nimi i mnoho staroegyptských památek ležících v okolí. Kvůli stavbě přehrady muselo být přesídleno téměř 100 tisíc Núbijců žijících v jejím okolí. Pro tyto obyvatele byly vyhrazeny úrodné oblasti níže po proudu řeky, kde bylo na podnět vlády vybudováno 33 nových vesnic s 25 tisíci domů.
Dům je zároveň hotelem i neformálním kulturním centrem. Fikrí tu shromažďuje a digitalizuje fotografie ze staré Núbie a buduje knihovnu. Snaží se oslovit přesídlené Núbijce, aby se sem, do míst původní vlasti, vraceli a případně se tu i usazovali. Z magneťáku celou dobu hraje núbijská hudba a hlas zpěváka patří přímo Fikrímu Kášifovi.
„Snažím se hrát s místními kamarády tradiční núbijskou hudbu, vrátit jí život. Núbijská hudba nemá s arabskou nic společného. Arabská je orientální, spočívá na čtvrttónech, od Asuánu na jih už je to ale hudba africká,“ vysvětluje mi Fikrí a já musím uznat, že mému, stále ještě evropskému, uchu je rozhodně bližší než zpěvavá arabské stupnice.
Núbijci se po přesunu do arabského prostředí dále na sever Egypta postupně arabizují. I mezi mladou generací ale roste touha po návratu na dosud pusté břehy jezera, které před padesáti lety potopilo zemi jejich předků. A Fikrí Kášif je jejich pionýrem.
