Výročí vyvraždění vězňů tzv. terezínského rodinného tábora
Před 71 lety, v noci z 8. na 9. března 1944, zahynulo v plynových komorách vyhlazovacího tábora Osvětim v okupovaném Polsku 3792 českých a moravských Židů. Nacisté takto zlikvidovali část takzvaného terezínského rodinného tábora, došlo k největší masové vraždě československých občanů za druhé světové války.
O rodinném táboře terezínských Židů v Osvětimi-Birkenau se dlouhá léta veřejně téměř nemluvilo. Komunistický aparát šoa jako téma potlačoval a ani po roce 1989, kdy u nás začaly vycházet zásadní knihy, týkající se osudu Židů z českých zemí v období nacismu, nebyla „familienlágru“ věnována patřičná pozornost. Přesněji řečeno: nebyla mu věnována pozornost mimo židovskou komunitu.
Proč je dnes potřebné psát o historii tábora? Především jsou ještě naživu lidé, kteří jím prošli, ztratili své blízké, vydrželi následné týrání, další lágry, pochody smrti. Připomínat, co mají za sebou, je otázka spravedlnosti: mají na to po těch letech mlčení jednoduše právo, dlužíme jim to.
Další podstatný argument je tento: holocaust jako by byl ve všeobecném mínění stále vnímán jako neštěstí, které potkalo nějaké cizince, které jako by nebylo neoddělitelnou součástí národní historie. Přitom v březnu 1944 - a v červenci téhož roku, při další velké masové vraždě vězňů rodinného tábora – umíraly v Osvětimi-Birkenau tisíce židovských Čechů. Když šli na smrt, zpívali mnozí z nich českou národní hymnu, a ať už svému židovství přikládali jakoukoli váhu, patřili k české kultuře, jejich domov byl ve stejné zemi, jako náš, byli to přátelé, sousedé, příbuzní.
Historie familienlágru je významná i z evropského hlediska. Jeho prvními obyvateli byli od září 1943 čeští Židé, ale od prosince téhož roku i Židé převážně z Německa a z Rakouska. V dubnu 1944 uprchli z Osvětimi slovenští Židé Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba - a díky zprávě, kterou sepsali, byl svět informován o rozsahu a způsobu vyhlazování Židů v Birkenau. Vrbova motivace k útěku se přitom odvíjela právě od březnové vraždy obyvatel familienlágru.
Dosud není jasné, proč Němci rodinný tábor zřídili, proč předepsali jeho prvním pěti tisícům obyvatel - deportovaným z Terezína v září 1943 - šestiměsíční karanténní lhůtu a pak je povraždili. Zřejmé však je, že se existence tábora vázala k nacistické snaze maskovat před západním světem vyhlazování Židů a že souvisela s mimořádně ostudnou a opět celoevropsky důležitou událostí, totiž s inspekcí představitelů mezinárodního Červeného kříže v terezínském ghettu.
Osud terezínského rodinného tábora také výmluvně dokládá povahu nacistického „vyhlazovacího procesu“: důkladnost, systematičnost, cynismus. Proti tomu stojí síla obětí: lidí, kteří dokázali i v té nejhorší situaci pečovat o děti, připravovat vzpouru.
„Konečné řešení židovské otázky“ znamenalo pro české země katastrofu: právě od něj se totiž odvíjí budování národnostně „čisté“ české společnosti, jím začíná úpadek a vylučování „cizorodých a nežádoucích živlů“, nejdřív na etnickém, potom na třídním základě. Na židovském příkladu se ukázalo, že je možné z národa vydělit skupinu obyvatel, zbavit ji práv, obrat ji o všechno, vyhnat ji a zapomenout na ni. Poprvé to obstarala cizí moc, pak už jen přibývaly články řetězu. Vzít židovské oběti z rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau „za své“ znamená, že člověk ten řetěz – aspoň sám za sebe - přeruší.
Autor nedávno vydal knihu „Zvláštní zacházení“, která se věnuje tragickému osudu terezínského rodinného tábora
