Jan Fingerland: Osvobozování Tikrítu aneb Kdo vlastně vyhrál?

Operace, při které irácká armáda dobývala zpět město Tikrít, trvala necelé dva týdny. Tikrít je sunnitské město ležící severně od Bagdádu, kterého se vloni zmocnil Islámský stát. Nyní je zpátky v rukou iráckých úřadů.

Symboliku tohoto okamžiku nelze přecenit – nejen že jde o rodné město Saddáma Husajna, ale také jde o první velkou porážku Islámského státu na území Iráku a to zejména budeme-li mluvit o iráckých vládních jednotkách.

Ty jsou nyní údajně mnohem sebevědomější. Loňský panický úprk před postupujícím ISILem byl pro iráckou armádu skutečně velmi zahanbující.

Čtěte také

Zde ovšem jsme u několika „ale“. To první spočívá v tom, že dobytí Tikrítu s několika sty obránci se účastnilo přes dvacet tisíc příslušníků iráckých jednotek. Tak efektivní tedy irácká armáda nebyla, i když je třeba přihlédnout k okolnostem, například přítomnosti civilistů, podminovaným domům a nasazení ostřelovačů.

Navíc z těchto zhruba třiadvaceti tisíc iráckých bojovníků byly jen tři tisícovky z řad regulérní irácké armády, tedy tělesa formálně nadkonfesního. Naprostou většinu těch, kdo dobývali Tikrít, tvořili příslušníci šíitských dobrovolnických jednotek z jižnějších částí země.

Boje o sunnitské město Tikrít|foto: ČTK/AP, Khalid Mohammed,ČTK

Jejich příslušníci se nijak neskrývali tím, pod jakou vlajkou bojují, a to doslova. Jejich obrněné vozy byly označeny zástavami s šíitskou symbolikou. Skutečnost, že takto dobývali sunnitské město, ještě k tomu rodiště Saddáma Husajna, sekulárního sunnitského diktátora vyznačujícího se nenávistí k šíitům, je zejména v očích sunnitských Iráčanů dosti podstatná.

Podle některých údajů se šíitské oddíly během osvobozovacích operací dopouštějí krutostí nejen na sunnitských soupeřích, ale také i na civilistech. Pokud tedy zatlačení sunnitských extremistů mělo obnovit šanci na společné soužití sunnitů a šíitů a budování vzájemné důvěry, nejsou zprávy o dobytí Tikrítu jednoznačně pozitivní. Přitom porážka Islámského státu by měla být východiskem a podmínkou pro obnovu irácké jednoty.

Čtěte také

A s tím souvisí ještě jedna ošemetná věc spojená se zatlačováním Islámského státu. Porážka sunnitských Arabů je vlastně součástí jejich dalšího zbavování politického postavení v zemi.

Zatímco na severu Kurdové de facto již začlenili mnohonárodnostní a mnohonáboženský Kirkúk do svého teritoria, dobývání sunnitských oblastí z jihu se zas děje převážně šíitskýma rukama.

Šíitské oddíly u Tikrítu jsou částečně složeny z lidí, kteří vidí Irák jako především šíitskou zemi – včetně velitelů pocházejících z řad někdejších Badrových oddílů. Ty v minulosti bojovaly proti americkým a britským jednotkám, ale za své hlavní nepřátele považovaly irácké sunnity.

Boje o sunnitské město Tikrít|foto: ČTK/AP,ČTK

Badrovy oddíly navíc byly napojeny na sousední Írán. Tak je tomu i dnes se šíitskými dobrovolnickými jednotkami. Na úrovni středních velitelů je údajně řada íránských důstojníků.

Zcela nepochybné pak je, že operaci na osvobození středního a severního Iráku vede íránský generál Kásim Solejmání, tentýž muž, který řídil íránskou pomoc syrskému prezidentu Bašáru Asadovi a ovlivňuje íránskou zahraniční politiku, vedenou ovšem zbraněmi, i v dalších zemích širšího okolí.

Osvobozování Iráku od sunnitských extremistů je tedy přivrácenou stranou stále hlubšího pronikání íránského vlivu do iráckého rozhodování. Americké jednotky v Iráku jsou však už dávno doma a nikdo jiný, kdo by se irácké armádě postavil než právě šíitští dobrovolníci a íránské Revoluční gardy k dispozici stejně není.

V lidové řeči se tomu říká z deště pod okap nebo možná také vyhánění čerta ďáblem. Teprve budoucnost ukáže, zda se Iráku navzdory tomuto vývoji podaří jak obnovit pocit společné státnosti, tak i autonomii vlastního rozhodování.