Kytary západní Afriky

V hudební rovině je Afrika kontinent neomezených možností - kořeny tam mají všechny moderní hudební styly, od blues přes jazz až po tango. Zvláště západní Afrika, země jako Guinea či Mali, se může pochlubit bohatstvím zvukově velmi pestrých strunných nástrojů. Hudba Afričanů z Mali a americké blues jsou navzájem spřízněné žánry - což má svoji logiku, velká většina předků amerických černochů pocházela ze západní Afriky, a není tedy divu, že současní hudebníci z Mali i sousedních zemí vnímají blues jako vlastní hudbu. Prvním hudebním počinem v této mozaice bylo album Talking Timbuktu, které natočil Ali Farka Toure (1939 – 2006) z Mali s kalifornským kytaristou Ry Cooderem - a které po zásluze získalo cenu Grammy.

Chráněncem Toureho byl jeho jmenovec, nikoli však příbuzný Samba Touré, který mimochodem poblíž města Timbuktu vyrůstal. I když Timbuktu leží v poušti, představuje unikátní tavící kotlík kultur i hudebních vlivů. V Timbuktu se totiž protínají starověké trasy karavan, spojující subsaharskou Afriku s pobřežím Středozemního moře i s arabským světem.

Hudba západní Afriky má i velmi subtilní a na ornamenty bohaté podoby, vynikajícím příkladem je kytarista Djessou Mory Kanté z Guineje - jehož album River Strings si vystačí s minimem nástrojů a obejde se bez zpěvu.

K veteránským mistrům africké kytary patří Djelimady Tounkara z Mali, hostující v nahrávce z předešlého videoklipu. Jeho osobitý styl inspiroval řadu bělošských kytaristů. Newyorský specialista na africkou hudbu Banning Eyre strávil půl roku jako Tounkarův žák v Bamaku a napsal o tom knihu - jako bonus přidáváme rozhovor Petra Dorůžky.

Americký kytarista Banning Eyre: o bydlení v Bamaku a malijském blues

Zatímco Učení dona Juana a další knížky Carlose Castanedy vyprávějí o osudech cizince, který se stal žákem mexického indiánského čaroděje, kytarista Banning Eyre sepsal své zkušenosti ze sedmiměsíčního studia u malijského kytaristy v Bamaku. Dobrodružné výpravy obou mužů do vzdálených kultur mají leccos společného: přinášejí spoustu intrik a nástrah, nutí vás překonávat bariéry, předsudky, vzájemnou nedůvěru i vlastní pochybnosti. To všechno popisuje Eyre v knížce In Griot Time, An American Guitarist in Mali (Temple University Press) - a navíc odkrývá i jednu utajenou zápletku z nedávné historie. Když Ry Cooder natáčel roku 1996 na Kubě Buena Vista Social Club, původně mělo jít o kubánsko-malijskou fuzi. Do Havany byl tehdy přizván Eyrův učitel, kytarista Jelimady Tounkara se svými kolegy - ale jelikož nikdo z Afričanů nedorazil (údajně kvůli vízovým problémům), Cooder byl nucen své plány narychlo zredukovat. Protože mu bylo jasné, že při natáčení musí vystačit jen s Kubánci, věnoval mnohem více úsilí znovuobjevování zapomenutých veteránských muzikantů. Toto nouzové řešení nakonec vedlo k jednomu z nejvýznamnějších alb dekády.Africkým muzikantům jejich plánovanou cestu do Havany ve skutečnosti překazilo něco úplně jiného. Do Mali se po několikaleté nepřítomnosti vrátil podnikatel a mecenáš Babani Sissoko. Západoafričtí boháči jsou pověstní svoji štědrostí k muzikantům a griotům, na potkání jim rozdávají klíčky od luxusních automobilů či zlaté pruty, a ti jim na oplátku skládají chvalozpěvy. V takové situaci si žádný muzikant nemůže dovolit zmizet.

Jak a kde jste vlastně v Mali bydlel?

V Bamaku, to je hlavní město, které ovšem vypadá jako velká vesnice. Přistávají tam letadla, železnice spojuje Bamako se senegalským hlavním městem a přístavem Dakarem. Malebná nádražní budova Buffet Hotel de la Gare vstoupila do hudební historie jako základna Rail Bandu, což byla jedna z prvních moderních západoafrických skupin. Odchovala řadu osobností - zpěváka Salifu Keitu, i mého učitele Jelimady Tounkaru. Mali je krásná země, žijí tam hrdí lidé, kteří vědí, co jsou zač, ale přitom zůstávají otevření ostatnímu světu. Bydlel jsem u Jelimadyho Tounkary v jeho compoundu, tedy obytném komplexu - i když tohle slovo má v Mali trochu jiný obsah než v Evropě. Je to spíš něco jako farma s dvorem, bydlí tam dohromady několik rodin, společně si vaří, žijí tam i zvířata. V Mali to je ta nejlepší forma bydlení - a to i ve městech.

Mladí kytaristé v USA se zajímají spíš o metal, eventuálně blues nebo jazz. Co vás přivedlo zrovna k africké hudbě?

Měl jsem celou řadu hudebních zájmů: ve dvanácti letech to bylo folkové fingerpicking, pak jsem studoval klasickou kytaru a Bacha, během univerzitních studií jsem bydlel v Novém Mexiku a v restauracích hrál flamenco. Největší zvrat ale nastal, když jsem poprvé uslyšel King Sunny Adeho z Nigerie a kytaristy z Jižní Afriky. Africké kytarové styly mě fascinovaly proto, že v nich hrál silnou roli rytmus. Roku 1987 jsem vyjel do Zairu, Jižní Afriky a Zimbabwe, časopis Guitar Player si u mě tehdy objednal článek o osobnostech africké kytary. Když jsem s těmi lidmi trávil čas a navzájem jsme si ukazovali jak se co hraje, úplně mě to omámilo. Na své druhé cestě do Afriky jsem se v Bamaku setkal s Jelimady Tounkarou, což byl vedoucí slavného Rail Bandu, a při každé další návštěvě Mali jsem postoupil o vrstvu hlouběji. Jednou mi Jelimady nabídl: „Kdybys měl čas a přijel za mnou na půl roku, naučím tě všechno, co umím“ - a to pak změnilo můj život. Přišel jsem na to, že člověk se musí soustředit na jeden styl, protože v každé africké zemi - v Kongu, Mali, Jižní Africe, Nigérii - se hraje na kytaru jinak.

Obal knihy In Griot Time, An American Guitarist in Mali |foto: Petr Dorůžka

Je sice pravda, že spousta hudebních nástrojů vznikla v Africe, ale kytara pochází naopak z Evropy. Jak tedy došlo k téhle explozi afrických kytarových stylů?

Kytarová éra trvá v Africe sice poměrně krátkou dobu, ale ve skutečnosti je pokračováním mnohem starší tradice. Do stylu afrických kytaristů se promítá hudba ze tří hlavních nástrojů mandingských obyvatel z Mali - tedy z kory, z ngoni a z balafonu, které vznikly zhruba před tisíci lety a rozšířily se po celé západní Africe. A přestože i ty melodie jsou hodně staré, nemají žádnou muzeální pachuť. Africká hudba stojí na improvizaci a inovaci. Každá generace mladých hráčů vymyslí něco nového, v africké hudbě je neustále prostor na nové myšlenky a podněty, takže ta kytara je vlastně pokračováním strašně dlouhé cesty.

Jestli tomu tedy dobře rozumím, oni pomocí kytary kopírují styly z jiných nástrojů?

Jelimady Tounkara používá třeba spoustu speciálních technik, jimiž na kytaře dosáhne zvuku kory. Velkou roli v tom hraje natažený ukazováček.

Ve staré Africe si grioti vystačili zpravidla se zpěvem a jedním doprovodným nástrojem. Pokud teď hraje kora a ngoni dohromady s balafonem, nejedná se vlastně také o revoluční novinku?

Dříve měla každá kultura svůj typický nástroj, v Gambii to byla například kora, kočovní Fulbové mají zas svoje flétny. Když africké země získaly v 60. letech nezávislost, prioritou afrických politiků bylo jednotlivé kultury sblížit. Tehdejší prezidenti Guineje a Mali věřili, že hudba může být účinným nástrojem, jak zemi udržet pohromadě a vyhnout se rozvratům, a proto vytvářeli velké hudební ansámbly, které reprezentovaly širokou paletu kultur.

Ta kapela, kterou jste tady v Berlíně uváděl v rámci veletrhu Womex, sice hrála na prastaré akustické nástroje, ale muzikanti přitom improvizovali a střídali se v sólech jako jazzmani. Ani to nebylo za dřívějších časů nijak běžné, ne?

K něčemu takovému by v době griotů skutečně nedošlo. Tehdejší mandingskou říši drželo pohromadě vyprávění o předcích a císařských dynastiích. Ty příběhy zpívali grioti, hudba bez zpěvu neexistovala. Ke změně došlo až poměrně nedávno: roku 1970 natočil otec slavného Toumani Diabateho album Ancient Strings: jednalo se o koncert pro dvě kory bez zpěvu. Tento nový přístup poznamenal celou dnešní generaci západoafrických hráčů. Zatímco dříve se instrumentalisté vždycky cítili trošku zastínění zpěváky, dnes mají muzikanti větší šanci.

V poslední době se často mluví o “malijském blues”. Existuje nějaké spojení mezi americkým blues a hudbou z Mali?

I když z obou žánrů slyšíte jistou spřízněnost, není lehké ji dokázat. Pokud by někdo tvrdil: tohle blues pochází přesně z téhle africké vesnice, moc bych mu nevěřil. Oba žánry jsou spíš jako bratr a sestra, které brzy po narození rozdělili. Historie amerického blues je navíc zahalena v tajemství. První otroci přijeli do Ameriky někdy v 17. století - a až do konce občanské války, tedy po dvě stě let, nebyla jejich hudba nijak zdokumentována. Žádní etnomuzikologové tehdy nejezdili za černochy, aby se jich vyptávali: kolik strun má ten tvůj nástroj, v jaké stupnici hraješ, kde ses to naučil. O tomhle tajemném období existuje velmi pěkná knížka, Sinful Tunes and Spirituals, Hříšné melodie a spirituály, v níž sběratelka Tina Epstein shromáždila všechny vzácné dokumenty, deníky, dopisy a zápisy melodií z doby před občanskou válkou. Jedním z takových překvapivých objevů je, že třeba v Severní Americe existoval nějakou dobu africký balafon.

Poznámky:

kora: “harfa” o jednadvaceti strunách vyrobená z tykve, drží se ve svislé poloze griot: západoafrický hudebník-kronikář. Grioti patřili k nejnižší společenské kastě a díky vzájemným sňatkům vytvořili velmi rozvětvené muzikantské rody. balafon: africký předchůdce xylofonu ngoni: africká loutna o 3 až 5 strunách bez pražců, předchůdce banja