Na Zelený čtvrtek si lidé připomínají poslední Ježíšovu večeři a biskupové myjí kněžím nohy. Při večerní mši se odmlčí zvony až do sobotní velikonoční vigilie. Jejich zvuk nahradí dřevěné řehtačky a zvony ppoputují podle tradice do Říma. Zelený čtvrtek vznikl vlastně náhodou, původně se jmenoval lkavý.

Tento článek je více než rok starý.

4:51 2. dubna 2015 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Vlastní předvečer Zeleného čtvrtku je připomínkou poslední večeře Páně. Ta večeře se skutečně odehrála ve čtvrtek, který podle nich byl 14. nisanu, tedy kdy Židé slavili pesach, pesachovou večeři,“ říká římskokatolický duchovní Jan Houkal.

Křesťané si připomínají, že právě v tento den Ježíš s učedníky, ještě než ho Jidáš zradil, povečeřel.

„Po večeři všem těm učedníkům umyl nohy. Proto se to všechno slaví v kostele, při slavné mši svaté, na památku ustanovení eucharistie, ta bývá v podvečer, a do ní jednou do roka je vložen ten krásný obřad mytí nohou,“ popisuje Jan Houkal.

Zelenému čtvrtku se zelený říká vlastně omylem, vznikl zkomolením původního německého názvu Greinendonnerstag, tedy „lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, Zelený čtvrtek.

Na Zelený čtvrtek lidé v minulosti jedli zelené pokrmy jako hrách nebo zelí. Také se pekly takzvané jidáše, což je pečivo, které svým tvarem připomíná spletený provaz, na kterém se oběsil proradný Jidáš.

Naděžda Hávová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít