Alfons Mucha nepoznal, co je na jeho tvorbě nejcennější, píše Daily Telegraph
„Když můj dědeček přijel do Ameriky, zapůsobil tam jako Beatles – zaplnil titulní stránky novin a byl oslavován, kdekoli se objevil,“ řekl britskému deníku Daily Telegraph John Mucha.
Alfons Mucha s sebou přivezl novinku, po jaké Amerika toužila – kroužící linie a vnadné formy secese, jejímž nejlepším příkladem byly jeho plakáty.
Tehdy stejně jako nyní je secese synonymem bezstarostného veselí a dekadence krásných časů Paříže. Technologické a estetické novinky tehdy splývaly s exotickou směsicí tvarů, kterou Alfons Mucha nenapodobitelně namíchal z přepychových vzorů a smyslné krásy ženského těla.
A přesto se Mucha příliš nehodil do mezinárodní atmosféry rozmařilé Paříže. Byl to hluboce věřící člověk a navíc český vlastenec tonoucí ve snech o mystickém významu Slovanstva, ale v metropoli nad Seinou se z něj stala skoro náhodou superhvězda divadelních plakátů, která zářila mezi lety 1890 a1914.
Jeho styl rozeznáme na první pohled. Podívejte se na jeho reklamu na cigaretové papírky značky Job. Je na ní rozehřátá, ale pevná ženská postava s vlajícími kadeřemi na byzantinsky zlatavém dekorativním pozadí.
Žena drží mezi prsty něco, čeho si na první pohled skoro nevšimnete – je to ubalená cigareta, protože je to přece jen reklama na cigaretové papírky.
Alfons Mucha a secese jako taková nás okouzlují směsí romantické nostalgie a úchvatné modernity, na níž se podílela vyspělá výrobní technologie.
Tento styl zachycuje náladu doby, takže ho má spousta lidí ráda, přestože ho několik následujících generací nebralo moc vážně. Úspěch secese se vrátil až v 60. letech minulého století a téměř převážil slávu doby, v níž vznikla.
Generace, která se vzepřela prospěchářské moderní době, našla ve vířících secesních tvarech předobraz závratě, kterou hledala v drogách.
Levné reprodukce Muchových plakátů jste v té době mohli najít v garsonkách, na schodištích předměstských domů a v dívčích ložnicích všude v západním světě.
Ale secesi i Muchu máme stále rádi, přestože se už na ně nedíváme optikou 60. let.
Deník Daily Telegraph připomíná, že Alfons Mucha se narodil roku 1860 jako syn soudního zřízence v moravských Ivančicích, tedy v rakousko-uherské říši, kde se Slované bránili proti germanizaci.
Nadaný zpěvák a malíř přišel o zaměstnání soudního zapisovatele, protože své záznamy doplňoval karikaturami obžalovaných a soudců.
Z rodné Moravy zamířil do Vídně, kde pracoval jako malíř kulis a upoutal pozornost místního šlechtice, který financoval jeho studia nejdříve v Mnichově a potom v Paříži, kam přišel roku 1887, aniž uměl slovo francouzsky.
Mucha se brzy ponořil do ruchu moderní metropole, spřátelil se s Paulem Gauguinem, ale ani poté, co se proslavil, nepřestával snít o kulturním povznesení své vlasti.
Mucha pracoval v Paříži jako zručný ilustrátor, ale pak přišel rok 1894 a nabídka divadelní hvězdy Sáry Bernhardtové, aby zpracoval plakát k melodramatu Gismonda.
Vidíme na něm vysokou vzpřímenou postavu herečky v panovačném postoji, oblečenou do brokátového šatu. Mozaikové pozadí je zachyceno v jemných barvách, které kontrastovaly s křiklavými odstíny, příznačnými pro dobovou francouzskou reklamu.
Když režisér představení uviděl Muchův plakát, vyděsil se, ale bylo už pozdě ho měnit, samotnou Sáru Berhardtovou však ihned uchvátil.
Na světě byl najednou „styl Mucha“ a z jeho autora se stala přes noc celebrita.
Malíř chrlil plakáty, návrhy na ozdobné výplně dveří, kalendáře, jídelní lístky, plastiky, šperky a scénické návrhy s jemnými dekolty žen a uvolněnými liniemi, které prodávaly všechno od sušenek po jízdní kola a pivo, ale malíř si stále naříkal, že se o jeho skutečné dílo nikdo nezajímá.
Mucha odcestoval z Paříže do New Yorku v doprovodu své mladé české choti, aby se tam prosadil jako skutečný malíř a autor olejových podobizen.
Amerika však po něm chtěla stejně svůdnou reklamu jako Paříž a ostatní svět. Mucha si vydělával na živobytí učením adeptů malířství, dokud nepotkal chicagského milionáře jménem Charles Richard Crane, který se zajímal o slovanský nacionalismus a uvolil se financovat vrchol Muchova díla, Slovanskou epopej jako vizi českých dějin, vylíčenou na 20 obřích plátnech.
Po vzniku Československa v roce 1918 Mucha sloužil nové republice a zadarmo navrhoval její bankovky, mince, a dokonce i policejní uniformy. Tvorba Slovanské epopeje mu zabrala 18 let a byla odhalena roku 1928.
Čeští umělci však v té době vítali surrealismus a konstruktivismus a Muchova romantická vize najednou patřila minulosti.
Přesto byl natolik významný, že byl hned na počátku nacistické okupace zatčen. Byl sice propuštěn, ale po výslechu na gestapu dostal zápal plic a 14. července roku 1939 zemřel v Praze.
Britský Daily Telegraph uzavírá, že Alfons Mucha nebyl jediný umělec, který nepoznal, co je na jeho tvorbě nejcennější.
Jeho Slovanská epopej působí jako obří ilustrace knihy z přelomu 19. a 20. století, ale jeho nejlepší plakáty mají nadčasovou hodnotu, kterou ihned poznáme, i když jsme je předtím nikdy neviděli.
Můžete se za nimi vypravit na výstavu Alfons Mucha a hledání krásy, která je do 27. září k vidění v Russel-Coatesově galerii v anglickém Bournemouthu.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
