Uvařit knedlíky je jednodušší než překonat úřady, zjistila Íránka vdaná za Čecha

Ačkoliv to vypadá, že svatba s cizincem je v Česku běžná věc, opak je pravdou, v porovnání se západní Evropou je jich hodně málo. Navíc když si domorodec bere cizince třeba z Afriky nebo Blízkého východu, tak přestává i legrace. Příslušní úředníci jsou velmi podezíraví a nemají pro takové sňatky mnoho pochopení. Přesvědčil se o tom i Tomáš Němec, který si vzal za ženu Monu Khademi z Íránu.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Svatba, prsteny (ilustrační foto)

Svatba, prsteny (ilustrační foto) | Foto: stock exchange

„Udělat knedlíky je těžké, a ani na ně nemám chuť, takže je nedělám. Ale umím kuře na paprice nebo kulajdu. Můžu vařit česky, ale aby to bylo fér, tak jeden den vařím persky a druhý den česky. Střídáme to,“ říká poněkud lámanou češtinou Mona.

Mladá Íránka velmi brzy zjistila, že uvařit knedlíky je mnohem jednoduší než překonat úřady. Všechno to začalo svatbou, kterou chtěli mít v Česku, ale svobodná žena z Íránu nemá moc šancí získat české vízum, a tak si Tomáše vzala v Istanbulu.

„Měli jsme dva cizí svědky, obřad nám překládali z turečtiny do angličtiny a z angličtiny do perštiny nebo do češtiny, a tak jsme se vzali.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Pro sňatky Čechů s cizinci z Afriky či Blízkého východu nemají úředníci moc pochopení. Zkušenosti Mony a Tomáše zaznamenal Lubomír Smatana

Teprve po svatbě dostala Mona vízum, a ačkoliv jako manželka má nárok na rychlé vyřízení trvalého pobytu, získala ho až po téměř třech letech. Musela se také smířit s návštěvou úředníků přímo doma i s jejich otázkami.

„Poslali mě do jednoho pokoje a Tomáše do druhého a dávali nám takové srandovní otázky – kam si manžel ukládá ponožky, jakou barvu má lednice, jaký kupujeme prací prášek. Různé takové otázky, aby zjistili, jestli spolu žijeme.“

Manželé žijí v Praze na Žižkově, Tomáše živí počítače a Mona studuje bohemistiku na Karlově univerzitě. Ačkoliv už mají nejsložitější vyjednávání s úřady dávno za sebou, ještě pořád se s tím nesmířili.

V Česku přibývá účelových sňatků s cizinci, hlavně ze severu Afriky

Číst článek

„Když řekneme, jsem z Východu nebo z Íránu, všichni si myslí, že jsem asi flákač, nepracuju, jsem bez vzdělání, špinavý, terorista – a přitom ani neví, kde Írán je,“ popisuje svoje zkušenosti Mona.

„Všichni citují nějaké Nigerijce, Islámský stát a takovýmito absurdními věcmi argumentují. A vlastně úplně přehlíží to, že jsou tady i lidi, kteří jsou normální, je jich třeba drtivá většina, a přestože si prošli všemi těmi peripetiemi a získali ten statut, tak vlastně to nic neznamená,“ doplňuje svoji ženu Tomáš.

Ještě jeden oříšek ale musejí manželé rozlousknout. Chtěli by spolu cestovat nejen do Íránu nebo Turecka, ale třeba i do Británie nebo do Ameriky, kde má Mona příbuzné. Jenže k tomu potřebuje český pas a na ten bude mít nárok až za čtyři roky.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme