Zmasakrovali naše předky, zbylé vyhnali. Arméni ani po sto letech Turkům neodpustili
Arménští duchovní dnes kanonizují více než milion obětí genocidy. V dubnu 1915 totiž tehdejší Osmanská říše zahájila masakr Arménů a ti, kdo ho přežili, skončili ve vyhnanství. Turecko dodnes odmítá uznat svůj podíl na vraždění, stejně jako jeho označení za genocidu.
I proto jsou sto let staré události mezi Armény stále živé. Vzpomínkových akcí se v Jerevanu účastní i tisíce Arménů, kteří dnes žijí v zahraničí. A i dnes vydávají otřesná svědectví o zločinech z let 1915 až 1918.
„Takhle musela opustit domov má tchyně, jen v tom, co měla na sobě, dítě zabalené do kusu látky,“ ukazuje na černobílou fotku Jenny Aguilian. Při pohledu na další, sto let starý snímek, se jí už hrnou slzy do očí a roztřesou ruce.
Sedmdesátiletá Arménka Turkům dodnes neodpustila zločiny páchané na Arménech. V Jerevanu natáčel Robert Mikoláš
„Tento obrázek, na kterém Arméni spí na poušti, prakticky bez ničeho, mi připomíná příběh odloučení, kdy má tchyně, aby zachránila svého chlapce, ho nechala u jedné místní rodiny. Strastiplnou cestu bez jídla a pití by nepřežil. Znovu ho však spatřila až po pětadvaceti letech. Protože ale vyrůstal v muslimské rodině, vyznával Alláha. Přemlouval ji, aby s ním odešla, ona však odmítla. A tak se rozešli znovu,“ vypráví tragický příběh sedmdesátiletá paní Aguilian.
Žena s nakrátko střiženými vlasy se narodila v roce 1945 v syrském městě Dajr az-Zaur. Odtud se s rodiči přestěhovala do Aleppa, kde se ve třinácti letech poprvé dozvěděla podrobnosti o arménské genocidě.
Tragédie poznamenaly téměř každou rodinu
„Turci Armény zabíjeli, podřezávali jim hrdla, podobně jako to dnes vidíme v Sýrii nebo Libyi, kdy islamisté zabíjejí křesťany. Podívejte, právě dochází k druhé genocidě a opět z náboženských důvodů,“ ukazuje na televizní zprávy informující o posledním zločinu hnutí Islámský stát. Smutná historie se tak opakuje.
„Před sto lety Turci vyvraždili i rodinu mé babičky. Ona sama přežila, protože se schovala, ale z úkrytu viděla všechnu tu hrůzu. Nakonec ji ale také chytili a spolu s dalšími dětmi ji nacpali do cisterny. I odtamtud se zázrakem dostala, ostatní ale Turci upálili,“ líčí příběh, který je podobný statisícům dalším.
Události, které v někdejší Osmanské říši začaly 24. dubna 1915, nedávno odsoudil i papež František. Řekl, že šlo o první genocidu 20. století.
Těžko totiž najdete v Arménii rodinu, kterou by události před sto lety nějak nezasáhly. I proto Arméni, ať už žijící ve své zemi, nebo v zahraničí, stále trvají na turecké omluvě i přiznání viny za staré, přesto stále živé zločiny.
„Jsme rozhořčeni, na Turky se stále hodně zlobíme. Tvrdí, že nešlo o genocidu, odmítají pokání, nezaplatili nám žádné náhrady. Přitom zabrali náš majetek, zlato, které naši předci před nimi ukryli, používají arménské kostely jako turistická lákadla, aniž by aspoň někde uvedli, že nám patřili. Proto nepřestaneme na tyto zločiny upozorňovat, dokud Ankara svůj přístup nezmění,“ dodává na závěr paní Jenny Aguilian.
Dnes žije ve Spojených státech. Jako tisíce dalších ale přijela do Jerevanu, aby se zúčastnila kolektivní kanonizace obětí. Jde přitom o vůbec první kanonizaci v rámci arménské apoštolské církve za posledních 400 let.
Obřad skončí v 17.15 středoevropského času a ve stejnou dobu se po celém světě rozezní zvony kostelů, v České republice mimo jiné i ve svatovítské katedrále nebo bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově.
