Zamyšlení Sandry Silné: Vlk, kterého krmíme víc, vyhrává

Od rána do noci, díky naším smyslům, vnímáme svět kolem nás. Na čem nám ulpí zrak, co nejen naše oči, ale i nás samé, potěší nebo naopak, co znepokojí? Co nás nabíjí, co nám dělá radost? Možná nad tím tolik nepřemýšlíme, čemu všemu vlastně za celý den věnujeme svou pozornost, co nám, když už je večer a chystáme se jít spát, utkvělo v hlavě a co s námi tento vjem dělá.

Bdělost, pozornost, je více než cokoli jiného, aktem spojení s okolním světem. To, čemu věnujeme svůj čas, nás nějakým způsobem utváří, formuje. Přemýšlíme nad tím, kterého z těch dvou vlků v nás, ať už vědomě, nebo nevědomky, krmíme víc?

Když čtu Ježíšova slova zapsaná v Matoušově evangeliu: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království“ napadá mě i to, že dítě svým pohledem vnímá svět jako nekonečnou sérii zázraků. Ta neustále přítomná otázka „Co to je?“ a dychtivé oči, které pozorně zkoumají, co se děje teď a tady. Zkusme si představit, že se každý den, ať je nám kolik chce, s úžasem nad něčím pozastavíme, že si třeba každý den prohlédneme v encyklopedii obrázek jednoho brouka, kterého neznáme, nebo se naučíme poznávat nějakou další bylinu.

Četla jsem nedávno silný příběh o ženě, která prožila válku, se svým mužem se mnohokrát musela stěhovat, zažila dobu, kdy se jim vedlo dobře a byli bohatí, i pád, kdy její muž peníze propíjel a ona se musela spokojit s chatrným bydlením a nedostatkem všeho, včetně jídla. Přežila to všechno, bez zášti a v duševním zdraví. Věděla, že přežití závisí právě také na duševním zdraví a duševní zdraví na bdělé pozornosti.

Denně pozorovala, co se kolem ní děje, to, že někdo onemocněl nebo že se propadá střecha na domku bylo důležité, ale neméně důležité bylo, že rozkvetly ty a ty květiny, že do zahrady zavítal ježek nebo že bude bohatá úroda ovoce.

Bdělá, vnímavá pozornost s sebou přináší radost. A kvalita života je vždycky úměrná schopnosti radovat se.

Kdy a proč v životě často nastane ten zlom, že ztrácíme schopnost vidět zázraky v tom každodenním? Že v běžných denních činnostech a dění spatřujeme samozřejmost, mnohdy až otravnou povinnost? Že nevidíme namísto toho dar nového dne, nových příležitostí, nových malých zázraků? Že raději krmíme zlého vlka nekvalitní potravou, ať už jsou to bulvární, často lživé zprávy, horrory nebo příběhy neštěstí druhých, než abychom věnovali minimálně stejnou, ale daleko spíš větší pozornost něčemu zdánlivě všednějšímu, jako je třeba zajímavě vzrostlý strom v městském parku, východ slunce, rozkvetlá květina, jejíž jméno třeba ani neznáme, nebo pozorování kachen na rybníce, jak vyvádějí mladé?

Jednou z odpovědí je, že se máme učit pozorně vnímat to, co je teď a tady.