Ivan Hoffman: Čtení Peroutky

25. duben 2015

Proč se Miloš Zeman rozhodl demonstrovat selhání českých intelektuálů v předvečer druhé světové války zrovna na novináři Ferdinadu Peroutkovi, kterého jinak v minulosti dával novinářům za vzor, to ví jen on sám.

A že poté, co byl upozorněn na chybnou citaci, nechává lustrovat Peroutku jakýmsi mluvčím, místo toho aby chybu prostě přiznal, je k Peroutkovi hodně nezdvořilé.

Články Ferdinanda Peroutky z roku 1939, kdy byl nejprve v březnu zatčen na několik dní a pak v září odvlečen na 6 let do koncentračního tábora, vyjadřují tíhu doby, nikoli názorový posun autora.

Koncem dubna 39 napsal Peroutka do Přítomnosti úvodník k padesátinám Adolfa Hitlera. Spíše než strachu, jsme při čtení svědky marnosti, s níž se v beznadějné situaci Peroutka mezi řádky pokouší minimalizovat nenapravitelnou škodu.

Čtěte také

Je to věčně se opakující dilema autora, který v nesvobodných poměrech volí mezi chůzí po tenkém ledě a mlčením, přičemž obé je špatně. Pavel Tigrid napsal, že „Peroutka byl z posledních, kdo by tvrdil, že on sám měl vždy pravdu, že se nemýlil a že nenapsal leccos, co raději nemělo být nikdy napsáno“.

Ferdinand Peroutka

S přihlédnutím ke kontextu se ovšem Peroutka i v textech, které neměly být nikdy napsány, řídily vnitřním hlasem, který byl nezávislý na politické objednávce. Právě Peroutkova nechuť k závislému myšlení z něj učinila autora, který se stal následování hodným vzorem.

Slávka Peroutková vzpomíná, jak jí v nemocnici krátce před smrtí řekl: „Mým životem prošly tři mocnosti: nacisti, komunisti a Amerika. Všechny tři mi svým způsobem znemožnily práci.“

Právě to je ovšem pro novináře, který hledá pravdu, padni komu padni, nikoli způsob jak posloužit mocným, anebo se přidat k dobovému vkusu, ta nejlepší reference.

Ferdinand Peroutka byl výjimečným novinářem, jakých v žádné době není mnoho, o dnešku ani nemluvě.

autor: iho
Spustit audio