Pražský maraton pod čtyři hodiny? Statistika ukazuje odhodlání lidí překonávat hranice
Odhodlání běžců dokončit maraton v čase pod čtyři, případně pod tři a půl hodiny, míchá statistikou výsledných časů. Podívejte se, jak si vedlo šest tisíc běžců na cílové pásce slavného vytrvalostního běhu.
Za normálních okolností by měla být schopnost uběhnout závod v určitém čase v populaci účastníků rozložena normálně podle Gaussovy křivky: úzká špička nejrychlejších borců, podobně málo početná skupina nejpomalejších a hlavní masa shromážděná kolem průměru.
Když si ale rozdělíme cílové časy všech běžců do pětiminutových intervalů a do grafu zakreslíme, kolik účastníků dokončilo závod v daném intervalu, vidíme zajímavější příběh: Nejvíc běžců, přesně 434, proběhlo i letos cílovou páskou v rozmezí časů 3:55 a 4:00. Podobně z grafu vystupují ti, kdo se snažili maraton zvládnout pod tři a půl hodiny (a těsně se jim to podařilo).
Zdroj dat: Pražský mezinárodní maraton
Pomocí odkazů vlevo nahoře můžete data filtrovat, graf se automaticky překreslí a ukáže výsledky pro obě pohlaví, různé věkové kategorie či vybrané národnosti.
Na hlavní trať maratonu se letos vydalo přes deset tisíc běžců, závod jich dokončilo méně než šest tisíc, v průměrném čase 4 hodiny 10 minut. Maratonci tak byli v průměru o čtyři minuty pomalejší než loni a stejně rychlí jako před dvěma lety. Loni jich navíc do cíle doběhlo o 165 víc.
K vytvoření grafu inspirovala Český rozhlas loňská analýza publikovaná na webu New York Times. Podle ní lze podobné výkyvy od očekávaného normálního rozložení pozorovat téměř u všech maratonských běhů na světě – ekonomové z Chicagské univerzity shromáždili výsledky více než deseti milionů běžců z téměř sedmi tisíc maratonů po celém světě. Síla "psychologické hranice" – odhodlání lidí dokončit maraton pod tři, tři a půl, čtyři nebo čtyři a půl hodiny z nich vystupuje ještě výrazněji než z výsledků nedělního pražského běhu.
Toto pozorování může být užitečné při zpřesňování ekonomických teorií. Podle těch klasických se lidé – nejen na maratonské trati, ale například i ve škole či v zaměstnání – snaží víc pouze v případě, že očekávané výnosy z tohoto snažení převyšují vynaložené úsilí.
Urputná snaha překonat z matematického hlediska zcela nahodilou hranici (například čtyř hodin) ale naznačuje, že ve hře jsou i méně racionální, o to však silnější faktory. Tím hlavním je podle výzkumníkům strach z prohry, obavy z nedosažení předem stanoveného cíle, byť třeba jen o jednu minutu v případě maratonu nebo o tisíc korun při vyjednávání o mzdě.
Právě toto lidsky pochopitelné, ale v podstatě iracionální chování mohlo podle ekonomů vést na konci minulého desetiletí k prohloubení americké realitní (přece nemůžu svůj dům prodat levněji, než jsem ho koupil) a finanční (akcie si ještě nechám, určitě se brzy zvednou) krize.
